Na počátku byla ona

„Lidé se rodili a žili nějaký čas, pokud se neutopili v moři, nestalo se jim něco zlého či je nevybrali, aby byli svrženi do Pukliny.“ Správně by tu mělo stát: rodily a žily. Bytosti, které britská spisovatelka Doris Lessingová umístila na počátek času, totiž byly výhradně ženského pohlaví.

Román Puklina vydala loňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu v roce 2006, to jí bylo osmdesát sedm let. Hrouží se v něm do hlubin paměti, která už ale není osobním záznamem života; je pamětí lidského rodu. Pro Lessingovou byl vztah mezi mužem a ženou vždy základním tématem.

Píšu, protože píšu

Stáří dává Lessingové potřebný odstup, ale přitom nemáme pocit, že by se distancovala. Trpělivost, s níž opakuje otázky, má v sobě něco babičkovského, jejich nestydlivá přímost a místy až krutost však evokuje spíš pohled dítěte. Zároveň je text proteplený zkušeností. Lessingová žila intenzivně a dlouho a stejně jako její paměť i její zkušenosti se přetavily v něco obecně lidského, přitom si ale dokázaly uchovat svou jedinečnost. Její záznamy první něhy, žalu, osamělosti nebo prvního záblesku lásky v sobě nesou emocionální náboj – přesný a čerstvý.

I proto v nás tento „román myšlenek“, který postrádá klasické postavy i příběh, zanechá kromě úvah i silné dojetí nad prvními krůčky lidstva a také beznaděj: Lessingová totiž v…