Ve frontě na vízum
Už je to skoro rok, co bydlím v Praze, co se mi splnil můj sen. Když jsem byla malá, nejraději jsem si s kamarádkou prohlížela časopisy Burda. Bylo to okno pro nás do jiného světa. Tak jsem se poprvé z jednoho článku dozvěděla o Praze.
Už je to skoro rok, co bydlím v Praze, co se mi splnil můj sen.
Když jsem byla malá, nejraději jsem si s kamarádkou prohlížela časopisy Burda. Bylo to okno pro nás do jiného světa. Tak jsem se poprvé z jednoho článku dozvěděla o Praze. Pamatuji si, jak jsme si s kamarádkou snily, že jednou budeme bydlet v tom městě. Praha byla tím ideálem a nedosažitelným cílem, tím největším kontrastem s naší šedou panelákovou realitou.
Pak jsem vystudovala architekturu a sen malé holčičky doplnila profesionální zvědavost.
Když jsme se pak s manželem rozhodli jet se podívat do světa, nepřemýšlela jsem dlouho, kam to bude. Odpověď jsem znala odmalička – PRAHA. Přijeli jsme sem v roce 2007 vybaveni studentským vízem. V té době jsem nevěděla, že abych tady mohla zůstat a žít, musím absolvovat RITUÁL – splnit povinnost před cizineckou policií, ať je to hlášení příjezdu do země do tří dní, změna bydliště a práce nebo prodloužení platnosti pobytu.
Nadešel čas prodloužit vízum. Byl to velmi důležitý a významný den. Připravovala jsem se na něj několik měsíců.
Věděla jsem, že to bude těžké a náročné, a proto jsem si vzala volno v práci.
Budím se ráno v osm a jsem ráda, že už nemusím vstávat ve tři, abych byla na řadě alespoň v první stovce a vůbec dostala číslo, jako to bylo před rokem, když jsem tu obrovskou frontu před cizineckou policií na Žižkově stála dvakrát.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu