Vážně nás to mrzí

Nemá se tak náhodou Wall Street americkému lidu omluvit? Přesně to navrhl předminulý týden během jednoho senátního slyšení senátor Sherrod Brown šéfovi Fedu Benu Bernankeovi a ministru financí Hanku Paulsonovi. Pokud ano, pokoření titáni financí budou v dobré společnosti; institucionální omluvy se v posledních letech šíří jako stepní požár (viz tabulka). Britští křesťané se kupříkladu veřejně káli za otroctví a dokonce zvažovali omluvu za to, že se jejich bratři v Kristu druhdy stavěli skepticky k evoluci. Americký komentátor Nicolaus Mills říká téhle módní vlně „globální kultura omluv“. To je možná trochu přehnané: v porovnání s četnými křivdami minulosti těch kajícníků zas tolik není. Důležitější ovšem je, co takové omluvy znamenají – pokud vůbec něco.

Upřímná a dobře načasovaná soukromá omluva od jednotlivce může zmírnit ochromující pocit ponížení, výčitky svědomí i myšlenky na pomstu. Veřejné vyznání lítosti má sice větší dosah, může však vyznít oportunisticky: jako politický trik nebo senzacechtivý kousek od celebrity. (Vzpomeňte si třeba na omluvu prezidentského kandidáta Johna Edwardse za nevěru nebo údajnou lítost zpěvačky Janet Jacksonové za „selhání garderoby“, jehož vinou zahlédli zděšení američtí televizní diváci její ňadro).

Omluvy za křivdy minulosti od současných institucí…