Snad to lidé nerozkradou 1998

Když Alan John Sainsbury v rodinné firmě začínal, rozvážely ještě po domácnostech objednané nákupy koňské povozy. Když před deseti lety umíral, objednávali si lidé chleba, máslo a vejce přes internet. Potomek jedné z nejbohatších britských rodin a později též aktivní člen Sněmovny lordů nebyl jen chodící kronikou nakupování ve 20. století. Má i jednu veskrze pionýrskou zásluhu: po druhé světové válce objevil pro Británii a vlastně celou Evropu jednu žhavou novinku, bez níž si dnes už nedovedeme život představit – samoobsluhu.

Košíkem do tváře

Zvyk je železná košile, ale neznamená to vždycky, že je tak těžké ho změnit. Těžké je udělat první krok. Pak už to jde často samo. Alespoň s nakupováním to takhle bylo. Dlouhá léta nikoho nenapadlo, že klasický pultový prodej potravin, při němž zákazníka a prodavače odděluje deska ve výši pasu, je vlastně velmi drahý a pomalý. Celá nákupní kultura se odvíjela od jasně rozdělených rolí. Potraviny neměly obaly, protože na sebe nepotřebovaly nijak upozorňovat. Od toho tu byl prodavač, aby svou nabídku patřičně vychválil, zvážil potřebné množství a zabalil osobně.

Dokud nebylo zaplaceno, zákazník na zboží nesahal – špatné časy naučily prodejce obezřetnosti před hladovci, kteří neměli na zaplacení. A samozřejmě v hierarchizované britské společnosti vypovídalo v bohatších čtvrtích postavení před nebo za pultem…