Je Bůh halucinace?

Během nedávné cesty do Edinburghu jsem měl příležitost zúčastnit se filozofické debaty nad nejnovější knihou oxfordského biologa Richarda Dawkinse The God Delusion (česky je název překládán jako „Bůh je halucinace“). Skupina britských přírodovědců, lékařů a teologů se pokusila pochopit, jakou zprávu chce ve svém bestselleru autor předat a proč. Dawkins jako radikální ateista a darwinista formuluje existenci Boha jako vědeckou hypotézu, kterou poté vyvrací jako krajně nepravděpodobnou, a navíc zbytečnou či přímo škodlivou. Používá přitom přírodovědeckou metodiku, kterou úspěšně aplikoval ve svých kvalitních, byť v mnohém kontroverzních, knihách o evoluci, jako například Sobecký gen či Slepý hodinář.

Problém je, že ve své poslední knize Dawkins opouští svou pevnou půdu biologie a pouští se na – pro něj – tenký led filozofie a teologie. Jeho argumentace, která se nese ve stylu „Bůh neexistuje, protože klinický experiment neprokázal účinnost modlitby při uzdravování pacientů“, může svou triviálností působit až komicky. Dawkins, který odmítá připustit jiný než přírodovědecký pohled na Boha jako chabou alternativu k evoluční teorii, tak těžko může přesvědčit filozofy, teology či laické věřící. Pro ně, jakož i pro autora těchto řádků, je totiž stejně nesmyslné vědecky dokazovat existenci či neexistenci Boha jako věřit či nevěřit v evoluci. Smysl naopak má, pokud věda pomocí své racionální metodiky ověřuje platnost evoluční teorie a víra se srdcem táže po Bohu, neboli po smyslu naší existence. Poeticky řečeno, zatímco věda odhaluje věk skály, víra hledá skálu věků.

Zajímavější než celá kniha je možná otázka, proč se vůbec biolog Dawkins a spolu s ním další přírodovědci pouští do vyvracení Boží existence. V našem sekulárním koutku světa, kde rozvoji vědeckého poznání nebrání církve, ale nejvýš nedostatek financí, se taková činnost může jevit jako zcela zbytečná. Jinak je tomu však v zemích, kde veřejní činitelé otevřeně tvrdí, že svá rozhodnutí opírají o boží vnuknutí, aby pak torpédovali vědecký výzkum o kmenových buňkách či změně klimatu a do hodin biologie protlačovali inteligentní plán. Na takové politiky Dawkins ve své knize naráží a cítí se jimi oprávněně ohrožen ve své akademické svobodě. Nevidí už ale, že v odporu proti militantním náboženským projevům, ať už křesťanským, muslimským či jiným, by mohl najít společnou řeč s mnoha umírněnými věřícími.