Jdeme do lepšího

Po dlouhé těžké nemoci 10. listopadu 2022 zemřela MUDr. Marie Goldmannová, která spolu se svým manželem Petrem patřila mezi zakladatele Cesty domů a byla její první lékařkou. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor:

„Já bych nemohla dělat na očním, protože jakmile vidím, že někomu slzí oko, začnu taky,“ tvrdí Marie Goldmannová. Přitom by člověk těžko v medicíně hledal silnější osobnost. Před lety prošla těžkou nemocí, která ji přiměla změnit pohled na život i lékařství. Založila s přáteli první domácí hospic v České republice – jmenuje se Cesta domů –, který během sedmi let umožnil několika stovkám pacientů zemřít i s velmi těžkou nemocí doma. Zároveň navíc jako primářka vede hospic v Litoměřicích.

Češi drží zajímavé evropské prvenství – nejvíc lidí tu pochová své blízké bez obřadu. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ten rozdíl je skutečně propastný. Mockrát jsem o tom přemýšlela, důvodů je víc. Jednak síla příkladu a dědictví minulosti. Mnohokrát se nám při práci s umírajícími stalo, že ještě než člověk zemřel, snažili jsme se příbuzným vysvětlit, co je čeká, aby měli ještě dost síly vyřídit pohřeb. A oni hned odpovídali: Ne, ne, to bude bez obřadu, tak je to domluvené, on to tak taky chce. Ale potom, když smrt prožili se svým blízkým až do konce, změnili názor. Říkali: Paní doktorko, vždyť já jsem ho držela za ruku, ještě se na mě podíval. Já jsem si ho omyla, oblékla, pohladila. A nechci, aby tam byl sám… Pak se najednou ta nutnost obřadu a rituálního rozloučení vynoří.

Čím to je?

Když váš blízký zemře v nemocnici, vztah se přeruší a ocitáte se v takovém bezčasí. Jak ta smrt vypadala? Měl bolesti? Volal moje jméno? Nevíte nic. Jen vám podají tašku mezi dveřmi. Přemýšlet o tom je bolestivé a obřad by znamenal další emoční zátěž. Tak si řeknete: Udělám to bez obřadu, ať je to pryč.

Nemůže hrát roli i to, že pohřby jsou u nás drahé?

Určitě velkou. Nejlevnější kremace v Praze stojí bez obřadu dvanáct tisíc, s běžným obřadem pětadvacet. Když chcete rakev z dubu a velký obřad, tak šedesát. Některé pohřební firmy bojují o trh, jejich metody jsou často nechutné a je s nimi těžké pořízení. Jsou schopné se doslova přetahovat o mrtvé, tedy o zakázky. Přitom když třeba nechcete jejich předraženou květinovou výzdobu, protože váš blízký by si raději přál kopretiny, v tu chvíli o vás začnou ztrácet zájem. Ale znám i pár malých pohřebních služeb, které jsou slušné a berou si míň.

Jsou v zahraničí pohřby levnější?

To neumím posoudit. Je ale zřejmé, že jiné země cítí potřebu přechodového rituálu mnohem silněji. Když umře v Rakousku nebo Bavorsku bezdomovec, který má občanku, tak mu pohřeb vystrojí jeho rodná obec. To jsem zažila osobně. Přijdou dva úředníci, často místostarosta, sednou si, hraje hudba, duchovní se pomodlí, úředníci se důstojně ukloní a teprve potom rakev zajede. Trvá to čtvrt hodiny, můžete říct, že je to formalita, ale cítíte ten rozdíl? Oni mají pocit, že člověka prostě nemůžou jen tak zahrabat. V tomhle jsou Češi nějak slepí a hluší.

Myslíte, že to souvisí s naším celkovým vztahem ke smrti? A jak se k ní vůbec vztahujeme?

Občas vzpomínám na jeden zážitek z doby, kdy jsem začínala jako lékařka v Karlových Varech. Tenkrát když někomu selhaly ledviny, tak se dal jít kopat hrob. Transplantace byla v plenkách, první dialýzy byly dostupné jen lidem pod třicet nebo členům ÚV KSČ a patřičně zasloužilým. Měla jsem tehdy jednoho pacienta, kterému selhávaly ledviny. Obyčejný člověk, měl děti a byl, tuším, dřevorubec. Ten člověk měl chronické potíže, vracelo se to a bylo jasné, že zemře. Tehdy jsem za ním šla a očekávala jsem spíš přátelský hovor. Ale on si mě postavil do latě. Řekl mi: Paní doktorko, proč jste mi hned neřekla, že jsem nevyléčitelně nemocnej? To není váš život, to je můj život. Kdybych věděl, kolik mám před sebou času, mohl jsem dokončit, co jsem potřeboval. A vy jste mě o něj okradla. Až po letech mi došlo, že ten člověk byl na rozdíl od většiny společnosti úplně zralý. Počítal s tím, že je smrtelný, reflektoval to a chtěl vědět pravdu.

Ale jak je na tom ta většina společnosti, kterou jste zmínila?

Existence smrti je těžká pro každého člověka v každé době. Ale dřív bylo snazší ji uznat. V roce 1910 neexistovalo v Evropě pětileté dítě, které by nezažilo, že doma někdo umřel. Často bylo u toho, všichni věděli, jak se u umírajícího chovat. Nechci vracet čas. Vždyť lidé umírali doma proto, že žádný doktor nemohl přijet a řada chorob se nedala vyléčit. To dítě ale vědělo, že dědeček umírá – mluvilo se o tom, že přišel pan farář, že dědeček už je vyzpovídaný a my teď u něj budeme. Taky se vypravovaly pohřby z domu, takže se bdělo u mrtvého; i ve městech existovaly příslušné rituály.

Pak přišel boom výstavby nemocnic, jejich technické zázemí a erudované lékařské týmy prodloužily a zkvalitnily lidský život. Možná proto si teď myslíme, že každý těžce nemocný patří do nemocnice. I ten nevyléčitelný. I ten umírající, kdy u něj už bezmocní doktoři stojí s prázdnýma rukama. Protože moderní medicína je přece vítězná a smrt znamená její prohru. Najednou už všichni zapomněli, že člověk může umřít důstojně i doma, mezi svými.

Tohle ale zažil celý západní svět. Je česká situace něčím zvláštní?

To je pravda. V celé Evropě se ztratila ona samozřejmost, že se člověk narodil doma a doma i zemře. U nás to bylo horší vinou bolševiků. Oni to utáhli ještě o jeden šroub, jejich povinně vědecký názor smrtelné choroby nedovoloval, a tak nechtěli rodiny pouštět k umírajícím. Naprostá neúcta ke vztahům, k duši. Tehdy se posílilo to odtržení od smrti, člověk umíral za plentou a sám. Vzpomínám na mrtvoly neuctivě naskládané někde v čisticí místnosti, jen aby je někdo neviděl… Možná to ještě posílil fakt, že jsme jeden z nejateističtějších národů na světě. Uvažuju, jestli člověk, který tuší nějaký přesah za horizont, hledí na smrt zraleji a s větší úctou.

A je to tak? Ovlivňuje víra v Boha to, jak člověk vnímá svůj konec?

Jsem věřící, a tak je to pro mě pomoc a naděje. Ale nemůžu spoléhat ani sama na sebe, že mě neskolí zoufalství, až budu umírat. Zdráhám se to dát do jasné souvislosti. Někdy mě překvapí výjimečná zralost člověka, který o sobě říkal, že je ateista. A naopak jsem zažila smrt kněží, kteří se báli smrti strašně, bylo to až tristní, jako by nenašli žádnou oporu. Ale u věřících mívám pocit, jako by byli dobře zakotvení a dokázali smrt akceptovat jako součást života. Musím ale dodat, že my máme v popisu práce s rozhovory o víře nezačínat, aby to lidi nevnímali jako manipulaci.

Mluví s vámi pacienti o tom, jak se vyrovnávají s blížící se smrtí?

Někdy to vypadá, že by sice chtěli, ale nevědí, jak a zda vůbec. Lidé se často stydí mluvit o tom, že umírají. Kolikrát to na vás zkoušejí, nemocný může zdánlivě mluvit o banálnostech, ale obličejem a postojem mi říká: Já vím, že umírám, ale schválně jestli budeš ochotná se mnou tuhle pravdu unést, teď se předveď. Je dost těžké se v tom vyznat. Ještě těžší je, když u toho je někdo z rodiny. Příbuzní nás často zapřísahají, že nesmíme pacientovi říct, že umírá, jsou přesvědčení, že o tom neví. Nebývá to pravda. Lež a mlčení o strachu a obavách taky nikomu nepomůže. Nemusí se moc řečnit, někdy stačí mlčky pohladit, vzít za ruku, opřít si hlavu: Neboj se, zůstanu s tebou, i když jsem smutnej a mám strach…

Na čem závisí, jestli člověk odejde smířený?

Když byl někdo celý život zlý, je to horší. Nedávno ležel v litoměřickém hospici důstojník StB, bývalý šéf ostrahy jáchymovských lágrů z padesátých let. Sám o tom začal mluvit, docela s hrdostí. A já se zděsila. Pro mě to nebylo nic lehkého, protože jsem tam za dráty měla dědečka, navíc zrovna v době, kdy tam tenhle muž pracoval. Samozřejmě, že mu minulost nikdo nepřipomínal, ale měla jsem co dělat, abych to profesionálně zvládla, musela jsem se chodit nadechnout za dveře, abych k němu necítila agresi. Stonal dlouho, bylo vidět, že ho to strašně poznamenalo.

V jakém smyslu? Bál se smrti?

Dlouho ji vůbec nepřijal. On byl přece tak vysoko, že do jeho záležitostí nikomu nic není, on si to sám nějak pořeší. S nějakými nýmandy se nebude vůbec bavit. Když mu pak došlo, že je vážně zle, reagoval zarputilým vztekem. Budoucnosti se nebál, on ji nenáviděl. Ta vnitřní samota pro něj musela být hrozná, ale on si nikoho blíž nepustil. Když někdo vůbec není zvyklý uvažovat o smrti a má pocit, že se ho netýká, tak je to těžké. A nemusí to být bachař. Hodně lidí žije s přesvědčením, že mají cenu, jen když jsou výkonní a pracovití. Těm pomáháme najít jejich skutečnou vnitřní hodnotu, která neskončí odchodem do důchodu. Pokud budeme srovnávat sklonek života s dnešními ideály, tak smrt je jenom zoufalství. Jak si mám sama sebe vážit, když už nepodávám žádné výkony?

Co je pro umírajícího horší – smutek nad tím, co opouští, nebo strach z toho, co přijde?

Strach z toho, co bude potom, se nám většinou daří zmírnit. My pragmaticky říkáme, že buď nic není, jen usnete a konec. Anebo vklouznete do náruče někoho, kdo je prima. Je-li nějaký stvořitel, tak vás má určitě rád víc než jakýkoli jiný člověk. Takže jdete do lepšího.

Představa pekla už dnes nikoho netrápí?

Trápí. Kupodivu některé nevěřící, kteří mají úzkost, že by potom přece jen něco mohlo být. Mají pocity viny a bojí se, že budou potrestáni. Ale na to my jim říkáme, že věří v podivného Pána Boha. Jsem katolička, a proto mě naštvalo, když jsem v jednom z charitních hospiců zažila, jak sestřička v dobré vůli, aby pro umírajícího udělala skutečně všechno, poslala taky pro kněze. Ten člověk ho sice nechtěl, ale teď už je v agonii, odporovat nebude, takže ho můžeme ještě pokřtít. Je to projev hrozné neúcty k nemocnému a jeho životní cestě. O tomhle válcovacím nezpůsobu se teď snažíme hodně mluvit i psát, ale kolegové s jiným názorem jsou rozhořčení.

Pošleme vám psychologa, faráře nemáme

Hospicové hnutí se u nás sice potýká s praktickými překážkami, ale vždycky mělo sympatie veřejnosti. Teď se ale objevila kauza, která jej o ně může připravit. Ředitelka hospice z Nového Města na Moravě podávala pacientovi doma opiáty, aniž by je měla předepsané od lékaře. Dokonce sama ani není zdravotní sestra. Je taková praxe běžná?

Znám Ivu Kondýskovou už několik roků, byla u nás v Cestě domů na stáži a ani já sama jsem dlouho nevěděla, že není zdravotní sestra. Patří k zakladatelům Hospicového hnutí – Vysočina, kteří se tam dlouho snaží vybudovat lůžkový hospic. To se nepodařilo, protože nesehnali peníze – stavba lůžkového hospice je teď bohužel mimo českou realitu. Přesunuli tedy síly na vznik mobilního hospice podobného Cestě domů. Jenže se partyzánsky rozhodli chodit po umírajících pacientech, aniž by měli svého lékaře v terénu a dost sester. Věděli od nás, že to nejde. Oni to prostě nedomýšleli, až se stal ten průšvih.

Muselo to být pro Ivu Kondýskovou těžké pokušení, vidět někoho s bolestmi, přitom znát a mít účinný lék, ale nepodat ho, protože lékařka odjela na dovolenou. Pokud ale ty léky neordinoval příslušný doktor, tak jednala špatně, protože zašla zcela mimo své kompetence.

Ohrozila skutečně pacienta?

Myslím, že tohle zejména televize Nova strašně zkresluje. Říká, že Iva Kondýsková pacientce předala 38 tablet silného opiátu, až to vypadá, že jí je nasypala do dlaně. Naposledy přišli její novináři s tím, že ta dávka je smrtelná, a uzavřeli reportáž slovy: A pak že hospice nedělají eutanazii. To je samozřejmě nesmysl. Ve skutečnosti k žádnému ohrožení pacientky nedošlo. Tím se ale nemění fakt, že Iva Kondýsková vědomě jednala mimo rámec svých kompetencí. Měla dobré úmysly, lidsky se to dá pochopit, ale u soudu to neobstojí. Nelze obcházet zákony, jinak se znemožníme.

Je tedy hospicové hnutí důvěryhodné?

Většině hospiců by se to samozřejmě nestalo. My třeba předpisy pro nakládání s opiáty naprosto důsledně dodržujeme. Problém je, že asociace hospiců dnes vypadá trošku jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Je to spíš lobbistická organizace, přitom my dlouho říkáme, abychom se zamysleli hlavně nad koncepcí. Protože dokud neexistují pevná kritéria, jak má vypadat lůžkový nebo mobilní hospic, může se k ní hlásit i sdružení, které nemá doktory nebo dokonce ani sestry. Pro zdravotníky jsou pak neviditelní a nedůvěryhodní. V asociaci sedí velká část lidí, kteří nejsou lékaři z praxe a myslí si, že hospic je, když sedíte s umírajícím, držíte ho za ruku, utíráte mu pot z čela a hledáte smysl života. To všechno je strašně důležité, ale nestačí to. Další věc, která vyplývá z neexistujících kritérií, je, že léčebny dlouhodobě nemocných se teď začínají přejmenovávat na hospice, protože to zní v dnešní době líp a znamená to mírně vyšší platby od pojišťovny. Samozřejmě pro to nemají podmínky, personál ani dost lékařů s atestací z paliativní medicíny.

Kauza Ivy Kondýskové přináší i jedno obecnější téma: hospiců u nás asi stále není dostatek, když se je snaží suplovat zapálení amatéři.

To je pravda. Podle statistik se u nás dostane včas do hospice jen dvě a půl procenta všech zemřelých – odečteme-li ty, kteří spadnou ze skály nebo umřou náhle. To je výrazně méně než na Západě. Mění se to pomalu, i když zrovna tenhle týden můžeme slavit, protože se otevřel nový hospic v Čerčanech. Bude důležitý zejména pro Prahu, kde je situace velmi špatná a kde většina lidí, kteří potřebují hospicovou péči, umírá v pořadníku na lůžko.

Doktoři to mají zazděné. Můžou mít poker face a říkat, že je smrt nekosí, ale není to pravda. Já si myslím, že hlavním úkolem do budoucna je především rozšířit počet mobilních hospiců, které by jezdily k pacientovi domů. Kdyby měl alespoň každý hospic mobilní jednotku, mohl by s tím pořadníkem pružně nakládat, odhadnout naléhavost, posoudit, kdo už patří na lůžko a o koho se dobře pečuje v jeho vlastní posteli.

Mobilní hospice ale mají problém – na rozdíl od kamenných s nimi nechce spolupracovat pojišťovna, takže přežívají pomocí grantů.

Do nedávna to byla pravda. Teď ale bliká jiskřička naděje, že by od 1. ledna mohla VZP uzavřít s mobilními hospici nějakou přechodnou smlouvu v rámci pilotního projektu. Výsledky se vyhodnotí a podle toho se uvidí dál.

Když pacient umírá za asistence doma, tak to přece vyjde určitě levněji, než když zabírá nemocniční lůžko.

Doufám. My jsme si to počítali a vyšlo to levněji. Existují tu už sice taky agentury domácí péče, které pojišťovna platí za konkrétní výkon - podání injekce nebo převaz rány. Jenže aby se tyhle agentury uživily, sestra musí u pacienta udělat přesně ten výkon, co praktik naordinoval, a pak spěchat k dalšímu nemocnému. Hospicová sestra samozřejmě taky nemocnému převazuje rány a podává injekce, ale hospicová péče spočívá v něčem jiném. Abychom zjistili, co pacient potřebuje – třeba jestli je příčinou jeho nepohody bolest, deprese, nebo nějaký jiný problém –, musíme s ním mluvit, nespěchat. Chce to spoustu trpělivosti.

Jako by měla medicína problém pochopit, že práce s umírajícím vyžaduje trochu jiné pojetí a čas.

Ano. Ale nejde jen o absolutní čas, ale především o připravenost být k dispozici pacientovi tehdy, kdy to potřebuje. Vnímat jej. Já si myslím, že tohle by se mělo prosazovat i ve špitálech. Tam lékař vidí nemocného na vizitě, ale někdy by bylo potřeba si ho vzít ještě k sobě na popovídání u kafe. V nemocnicích navíc chybí kouty, kde se dá povídat, aspoň nějaké pohodlné niky s pohovkou. Pořád taky není běžné, aby mohl doktor při vizitě spolupracovat s psychologem, fyzioterapeutem a třeba i pastoračním pracovníkem. Speciálně onkologové se rádi hájí: My ale máme v týmu psychologa. Jenže už nedodávají, jak se k němu vztahují. Sami na něj koukají skrz prsty a moc přesně nechápou, k čemu tam je. Tak mu řeknou: S tímhle pacientem už se nedá nic dělat, tak na něj jděte. Jinými slovy: Pane Nováku, s vámi jsme skončili, tak na vás pošleme psychologa. Faráře nemáme.

Proč ten despekt z jejich strany?

Spíš únava. Jedna z pražských nemocnic má velké oddělení onkologie, proto vedení rozhodlo, že posílí tým psychologem, respektive psycholožkou – je to moje známá, proto o tom vím. Ale doktoři si s ní nějak nevěděli rady. Neuměli nebo nechtěli sdílet péči o nemocné. Přemýšlela, jak jim pomoci, a říkala: Já tady nejsem nutně jenom pro pacienty, vy přece musíte mít taky své problémy, vždyť pracovat se smrtelně nemocnými lidmi musí být hrozný stres. Odpovídali: Ne, my to zvládáme, nepotřebujeme vás, my jsme přece normální.

Doktoři to mají nějak zazděné. A normální to není, to je vyhoření. Můžu mít poker face a říkat, že mě to nekosí, ale není to pravda.

Jak je to s vyhořením v hospicích? Jak tomu předcházíte?Čím je personál obětavější, tím víc by měl být šéf ve střehu. Jak litoměřický hospic, tak Cesta domů má fantastické sestřičky, neuvěřitelně nadstandardní exoty. A když se budou pořád vydávat přes moc a neudrží míru, zhroutí se.

A vy o ně přijdete.

Anebo se změní. Vyhoření často vypadá tak, že ho na člověku na první pohled nepoznáte. Vidím to na některých litoměřických sestřičkách, které jsou technicky perfektní, nezašívají se, povídají si s pacienty. V běžném špitále by byly rozhodně nadstandardní. Ale když jdou ven na cigaretu, dřív by si k tomu s fórem vyvezly pana Nováka na posteli a řekli mu: Tak teď si dáme spolu čouda. Teď už to neudělají. Už je to moc. Už na to nemají ani síly, ani náladu a já nevím, co s tím.

Není žádný návod?

Chytré knihy píšou: finanční ohodnocení. Jenže to je v případě sester všude špatné. Dávat pozor, jestli někdo často nemarodí, to je často syndrom vyhoření. Pak je dobré s ní mluvit: Poslouchej, nejsi utahaná? Máš spoustu přesčasů, je hezké počasí, co kdyby sis vzala pár dní volno? Snažit se dodržovat pracovní dobu. Problém je, když zaměstnavatel dost nevnímá právo na odpočinek, což se stává v některých charitních zařízeních nebo diakoniích. Pomáhají ze všech sil, peněz je málo, takže personálu taky, zato přesčasů hodně. Všichni to přece děláme k větší slávě boží, tak jaký odpočinek nebo vyšší platy? Tak ještě trochu zatnout zuby. A než se rozkoukáte, tak personál pomřel nebo utekl. Tohle je cesta do pekel.

Snad nejdůležitější je ale dávat najevo zaměstnancům, že si jich vážíte, že jsou fakt dobří. Jde o to, aby šéfové sdíleli, dali najevo respekt a uznání. To je problém v nemocnicích, kde lékaři neberou sestry jako partnery, nesdílejí s nimi zábavnost práce.

Co tím myslíte?

Zjistila jsem, že naše sestřičky hrozně baví, když je doktoři přiberou a vtahují do práce. Léčení je trochu jako detektivka. Já kolikrát dávám sestřičkám poslechnout pacienta, pak s nimi o tom mluvím. Brzo je poznat, že je to víc těší, protože rozumějí souvislostem a léčbě, jsou z nich najednou parťáci, ne služky. A nemocný má lepší péči, protože vědí, proč se které léky dávají, takže je menší riziko záměny. Tohle v litoměřickém hospici dřív nikdo nedělal. Teprve tam jsem si uvědomila následky. Když si sednu na sesternu, mluvím s nimi a říkám: Pojďte se podívat na pacienty, tak některé rády jdou. A některé už ne.

Pořád mluvíte o druhých, jako by vás osobně se to nebezpečí netýkalo.

Máte pravdu, nedávno jsem to zažila na vlastní kůži. Zlámala jsem si nešťastnou náhodou nohy a měla chvilku čas přemýšlet. Došlo mi, že už dál nemůžu. Myslím, že se to stalo hodně lidem, kteří něco takového rozjížděli. Člověk dělá od nevidím do nevidím, je večer, ale ještě je potřeba něco udělat, tak řekne: Ale jo, zajedu tam. To se nastřádá.

Když máte doma rodinu, která vám to jakoby dovolí, ustoupí do pozadí a zatne zuby, tak si člověk začne myslet, že je to v pořádku, že je to mise, bohulibé dílo, když nechává všechnu energii u umírajících pacientů. To je zásadní chyba. Došlo mi to, bohužel, trochu pozdě.

Přišla jste o rodinu?

To naštěstí ne, mám moudrého manžela i syny, kteří to vydrželi a komentovali s černým humorem. Ex post od nich teď občas dostávám stručnou zpětnou vazbu: Hele, mámo, to je fajn, že sis zlomila nohu, aspoň tě jednou vidím. Jasně, nebyli to kojenci, ale já jsem opravdu všechny své síly dala práci. Přijela jsem domů, oni mi chtěli něco povídat a já jsem říkala: Nezlobte se, ještě jedu k pacientovi, přijedu v noci. Teď už vím, že se něco podařilo a kluci přežili. Ale ta moje tehdejší jistota byla spíš drzost. Uvědomila jsem si, že si je beru jako rukojmí a že na to nemám nárok. Mám jenom jedny síly a nejsem oprávněná je dát všechny na tuhle věc. Ono v tom najdete samozřejmě spoustu dobré motivace, ale taky špatné. Třeba pýchu.

My tě potřebujeme na celý život

Vyhoření nebo přepracování asi hrozí v různých oborech, práce v hospici je však specifická. Jaké to je být dennodenně svědkem smrti a umírání?

Pokud k tomu máte předpoklady, není to až tolik významný faktor. Já bych asi nemohla dělat na očním, protože když vidím, jak někomu slzí oko, tak začínám taky slzet. Ale mluvení o stonání a smrti mě moc nekosí. Když vidíte horolezce, jak se drží třemi prsty na skále, nechápete, jak to dělá, ale je vám jasné, že je to technika. Tohle je podobné. Zkušenost mě ale naučila, že v hospici víc než v nemocnici je nutné věnovat velkou péči výběru zaměstnanců. Vytáhnout, jestli motivací pro takovou práci není potlačovaný strach ze smrti, pocit viny, který chci odpracovávat, chorobná potřeba pomáhat nebo jiné podobné motivy.

Všichni to děláme k větší slávě boží, tak jaký odpočinek a vyšší platy? Tohle je cesta do pekel… Měl by to jít dělat člověk, který – jak říkají učebnice – má zpracované vědomí vlastní smrtelnosti. A já dodávám – alespoň na určité úrovni. Na tom se dělá celý život, a až budeme umírat, tak budeme možná stejně koukat.

V době, kdy se umírá na těžké nádorové choroby, ale asi často zažíváte hrůzostrašné chvíle. To člověka nepoznamená?

Nemělo by. Když žijete v prostředí, kde se o tom všem dá mluvit. Je důležité, když sestra hned ráno po těžké noci s pacientem může říct: Já jsem myslela, že snad uteču. Aby mohl mluvit pravdivě a upřímně, aby měl právo říct: Já teď žádného pacienta nechci, já na to nemám. Taky se stává, že se vás některý konkrétní pacient strašně dotkne – buď je vám mimořádně sympatický, něco vám připomíná nebo umírá způsobem, jakého se sami obáváte. Máme pravidlo, že sestra může ještě ráno požádat o to, aby si ho s někým vyměnila, a primář to zařídí. Samozřejmě občas mívá pocity viny, jestli ho nezradila. My říkáme: Ne, my tě potřebujeme na celý život.

Řada zaměstnání je dnes odtržena od esence života a lidi může lákat možnost být nablízku základním okamžikům bytí. Pomáhá vám řada dobrovolníků, přicházejí s takovouhle motivací?

Určitě to v tom hraje roli. Sem tam přicházejí manažeři a říkají, že už mají vyděláno a chtějí ve volném čase dělat něco úplně obyčejného, u někoho sedět. A pak říkají, že od toho nemocného i něco dostávají. Je to asi nějaký existenciální zážitek, který by ale mohli zažít i s neumírajícím. Možná jim to nejde. Dobrovolníci mají i řadu dalších motivací. Zejména dnešní mladí lidé jsou dneska naprosto skvělí, je pro ně přirozené pomáhat a učit se. Já jsem vyrostla v komunistickém bezčasí, to se nedá srovnat. Občas se objeví dobrovolník, který pořád mluví o smrti jako o cestě k Bohu, a pak se z něj vyklube zapálený evangelikál. Jakmile to smrdí smrtí, vycítí příležitost. Takového nemůžeme vzít, nejsme tu od toho, abychom pacienty evangelizovali. Doufám, že bychom zvládli i péči o satanistu bez újmy ve vlastních řadách.

Co na té práci sytí vás?

Mě vždycky bavila medicína. Dlouhá léta jsem pracovala na interně a v roce 1995 jsem onemocněla a dost pobývala ve špitále jako pacient. Najednou jsem zjistila, že když jste v pyžamu, najednou jste se někam propadl, že vás ti bílí nevnímají. Přišlo poznání – tak tohle je to, co nám pacienti pořád vyčítají. Šlo o vážnou nemoc, měla jsem strach. A doktoři přišli na vizitu a bavili se o mně nad mojí hlavou, ne se mnou. Že jsem sama lékařka, mi nepomohlo. Pak jednou při službě přišel doktor – já se hned lekla, že se něco děje. Ale on říkal: Jen si jdu k vám sednout, vy se asi bojíte. A nějakou dobu si se mnou povídal. Klidně si mohl jít číst na lékařák, ale neudělal to, stálo mu za to si se mnou vypít kafe. Takhle se choval ke všem. Úplně lidsky mě podržel. Já bych se v tu chvilku do něj zamilovala, kdybych nebyla stará baba. Najednou máte někoho, o koho se opíráte. A došlo mi, že tohle my doktoři neděláme. Pak jsem v souvislosti s tou mou chorobou zažila malou mozkovou příhodu…

Co se stalo?

Neposlouchaly mě všechny svaly a přechodně jsem nemohla mluvit. Manžel mě vezl na Bulovku a já si dodneška pamatuju strašný pocit – klidně můžu umřít, teď někdy brzo. My jsme s manželem takoví tvrďáci a já si uvědomila, že jsem mu strašně dlouho neřekla, že ho mám ráda. Teď jsem chtěla a nešlo to. To byly dva zlomové momenty – to připuštění si smrtelnosti a pocit, že v určité fázi života člověk potřebuje blízkost. To obojí chybí normální medicíně, i když dnes už ne všude, pomalu se to lepší. Pak jsem se setkala s hospicovou péčí a obojí tam našla. Kdysi ještě na interně, když jsem těžce nemocného pacienta v pátek večer opouštěla, říkala jsem si: Tak ty buď umřeš přes víkend, nebo tě tu v pondělí najdu opuštěnýho, nenapitýho a smutnýho. To už vím, že to tak zoufale dopadnout nemusí, a to je moc prima.

MARIE GOLDMANNOVÁ  (1955)  Vedoucí lékařka mobilního hospice Cesta domů a primářka interního oddělení v Litoměřicích. Medicínu vystudovala na Lékařské fakultě UK v Praze, získala atestace z interního lékařství, paliativní medicíny a léčby bolesti a léčebné rehabilitace. Začínala v nemocnici v Karlových Varech a Ostrově, pracovala v Léčebně dlouhodobě nemocných v Praze 8 a na rehabilitačním oddělení v Bohnicích. Od roku 2001 začala pracovat v litoměřickém hospici, o rok později stála u založení mobilního hospice Cesta domů v Praze. Se svým manželem, klinickým psychologem, mají syny Jakuba a Šimona.