Editorial

Kdyby paní Ivu Militkou tak netížily události staré 58 let, kdyby se mladý historik Adam Hradilek o jejím traumatu nedozvěděl od svého bratrance Matěje a nebyl tak zapáleným hledačem zapomenutých osudů, ležel by ten zažloutlý papír s policejním hlášením, kterak mladý student Milan Kundera 14. března 1950 podává udání na podezřelého zběha Miroslava Dvořáčka, nepovšimnut mezi stohy dalších papírů možná ještě dalších 50 let.

A nebylo by lepší, kdyby nepovšimnut zůstal třeba i navěky? To je první otázka, která přijde na mysl. Na tomto místě není dost prostoru pro výčet racionálních argumentů pro i proti zveřejňování podobných příběhů z minulosti, takže uvedu jen jeden, řekněme metafyzický: ta podivná souhra okolností, ta nepředvídatelnost onoho nálezu, to, že se ten papír navzdory všem předpokladům pravděpodobnosti vynořil na světlo – to vypadá jako projev jakési neosobní touhy po pravdě. My jsme po ní nepátrali, ona se nám z vůle, jejíž původ může být jen metafyzický, zjevila. A taková vůle zavazuje.

Když už jsme u závazků, česká vláda slíbila, že školství bude její prioritou. Teď však trvá na tom, že nedá více peněz než loni a zastavila nárůst počtu studentů, který se v posledních letech hnal nahoru rychlým tempem. Rektoři se zlobí, ale vláda odmítá ustoupit s tím, že nejdříve potřebuje prosadit reformu vysokého školství včetně zavedení školného. A co se stane, když se jí to nepodaří? Dozvíte se v článku Marka Švehly (str. 30–32).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA