Brazilská euforie

Každou sobotu dopoledne nasedne grafická designérka Camila Contiová (27) do auta, pod sedadlo schová starý laptop a rozjede se na okraj São Paula do chudinské čtvrti Santo André. Cestou se jí před očima míhá osmnáctimilionové město. Bohaté mrakodrapy, kolem nich čtyřproudé dálnice, palmy a šlahouny lián. A shluky chudinských chatrčí, které jako viditelný nádor vyrůstají na kůži jednoho z největších měst na světě. Camila zastaví na semaforu. Dívá se na děti, které neobratně žonglují s míčky, ťukají na okénko auta a chtějí jí prodat rozteklé čokoládové bonbony.

V tu chvíli jim rozumí. Sama si ještě pamatuje, jak její matka chodila uklízet do bohatých domů a jak doma měli přesně spočítané peníze na jídlo. Otec hlídal načerno domy v bohatých čtvrtích a ona a její bratr si nikdy nepředstavovali, že by někdy mohli studovat. Na konci osmdesátých let se však začalo všechno měnit.

V Brazílii nastoupila k moci po období vojenské diktatury demokraticky zvolená vláda a ke slovu se dostaly i ekonomické a sociální reformy. „Rozhodující pro celou naši rodinu byl tzv. Reálný plán, který znamenal konec hyperinflace, privatizace nefungujících státních podniků, ale také reformy ve školství,“ říká Camila Contiová a navíjí svou natuženou loknu na prst. Považuje sebe samu za součást generace „osmdesátých let“ čili lidí, kteří vyrůstali beze strachu z…