Mumraj v Bombaji

Zdá se mi, že procházím řečištěm plným tmavých tváří. Nedotýkají se mě, ale jsou hodně, hodně blízko. Chvílemi na nějakého sedícího či spícího člověka málem šlápnu. Probouzím se zalitá horkem. Aha, tak to nebyl sen, to byly zážitky včerejšího dne v Bombaji. Doprovázím manžela na služební cestě. Bílý muž zde nabízí své IT služby.

Včera jsme byli v ulicích, když vrcholil místní svátek Ganupati oblíbeného boha hinduistů se sloní hlavou. Lidé doprovázejí jeho sochu na poslední cestě, v jejímž závěru ji vhodí do oceánu. Tancují a poskakují při hudbě, pro evropské uši neuvěřitelně monotónní, házejí po sobě červený prášek a předcházejí autobusy, které veliké sochy vezou. Zrovna končí období monzunu, chvílemi prší, a díky tomu je podnebí docela příjemné.

Po snídani v hotelu s tuctem přeuctivého personálu za zády se ocitáme na ulici a vzápětí v jednom z typických taxíků. Připomínají české embéčko, jen o něco menší. Jsou jich plné ulice a jezdí trochu chaoticky, po britsku vlevo, ale vyznačené pruhy jim málo říkají. Silnější si prostě protroubí cestu a minou se často o centimetry. I cyklisti si průjezd procinkají.

Včera jsem jela taxíkem, který měl na sobě napsáno „Do not touch me“. Povzbuzena četbou románů jsem s očima navrch hlavy vyprávěla manželovi, že jsem jela s nedotknutelným. Řešení bylo prozaičtější. Ty záhadné budky, respektive tachometry připevněné na kapotě…