Vešel do kavárny a rozhlédl se. U baru seděl vysoký Brazilec českého původu, vypravěč příběhů ze světa, který po páté skleničce obyčejně tvrdí, že spolu se Silvestrem Stallonem napsali první díl Rockyho, anebo dunivým hlasem líčí kokainová dobrodružství z Paraguaye či zážitky z montrealského nočního klubu, kde dělával vyhazovače. Dnes ho moc slyšet nebylo. Seděl vedle bývalého emigranta z Německa. Něco spolu kuli, a byť každou chvilku od nich přiletělo slovo Mexiko, Brazilec čas od času vykřikl: „Baj, baj, Šanghaj!“
Rozhlédl se. Když viděl, že dneska nic nebude ani s chudým vousatým výtvarníkem začteným v rohu místnosti do knihy, který kdysi nadělal peníze na španělských plážích, kde pro potěchu rekreantů z písku tvořil delfíny, a už vůbec ne s hubeným a potetovaným kytaristou, jenž vyhrává Švýcarům na curyšském nádraží, aby pak mohl mlčky vysedávat v pražské kavárně, zamířil k mému stolečku. V lokále sice ještě seděla parta stárnoucích intelektuálů, jež věky věků řeší svět, pobíhali různě velcí psi, legenda místního undergroundu s kovbojským kloboukem na hlavě se nalévala slivovicí a u stolku před barem pospával menší černoch s píšťalkou na krku.
Usedl k mému stolečku. Urostlý čahoun ve vytahaném svetru a zmuchlaných džínách. Chodí sem většinou popíjet, hrát šachy, pospávat, číst časopisy anebo poslouchat příběhy. Jinými slovy zabíjet čas, který dle klidného způsobu života není jeho pánem.
„Dáš si panáka?“ Otázka mě překvapila. Jako dlouhodobě nezaměstnaný obyčejně penězi neoplývá. Spokojeně se přitom rozzářil a neméně spokojeným pohledem sjel přes okno torzo svého dámského kola, které u dopravní značky naproti podniku před několika týdny na pár chvil přivázal. Za tu dobu zmizelo sedadlo, šlapátka a zvonek.
„Tys začal pracovat?“„Krátkodobě,“ odpověděl, zapálil si a pokračoval: „Chodím teď za šest set korun sedět na veřejná zasedání Jančíkova zastupitelstva na Prahu 5.“„Zastupitelům se nechce jednat před prázdným sálem?“„Naopak. Když se projednává něco ožehavého, třeba stavba něčeho, co lidi z pětky nechtějí, zaplníme sál my.“„Kdo my?“„Mrtvé duše! Aby radní mohli všechno pěkně v klidu projednat. Ti, co by je rušili, se tam pak nedostanou.“
Znovu se rozhlédl po zakouřené kavárně a dodal: „Možná to dohodím i kamarádům. Není nad to mít v životě nějakou jistotu.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
