Krize po našem

O jejich budoucnosti se rozhoduje jen pár metrů odsud, za zašlými prosklenými dveřmi. Moc toho není vidět, několik mužů tam se strhanými tvářemi popochází nervózně sem a tam. Těch pár přihlížejících se ale už brzy dozví výsledek očekávané porady. Celkem dvanáct stovek zaměstnanců firmy Sklo Bohemia ve Světlé nad Sázavou dnes skončí na dlažbě.

Nevypadalo to

Je pondělí a ranní směna ještě dobíhá ve starých kolejích. Když ale několik hodin poté z nevábné betonové budovy opláštěné skleněnými deskami proudí davy mužů a žen v odrbaných džínách, na tvářích je jasně patrné zklamání a vztek. Mezi kolemjdoucími se proplétá i sedmatřicetiletá Martina. Dívá se nepřítomně před sebe a potahuje z cigarety. Nebyla to zrovna lehká práce, o kterou právě přišla. Dělalo se na směny ve velké hale, musela zvedat čtyřkilogramové vázy, svícny nebo štamprličky, všude horko a rámus. Přesto jí práce dávala víc než fuška u pásu.

„Vykroužit vzor do skla, to chce jemnost a preciznost, možná i kousek umění,“ říká Martina. Skláři a brusiči zkrátka patřili mezi elitu fabriky a v chudém Vysočinském kraji si přišli i na slušné peníze: běžně přes dvacet tisíc hrubého, ti nejlepší si vydělali i dvojnásobek. Podstatnou část armády zaměstnanců továrny na exportní „těžký“ křišťál, jehož sláva v posledních letech vytrvale klesá, však tvořili hutníci či manipulační dělnice s platy kolem devíti tisíc hrubého. I ti byli za fabriku fungující v samém srdci města rádi.

Až do poslední chvíle přitom podle Martiny nic nenasvědčovalo tomu, že by to všechno mělo vzít rychlý konec. „Ještě zjara nám tvrdili, že firma se rozvíjí a bude nabírat nové zaměstnance. Ten krach přišel strašně rychle,“ kroutí hlavou Martina. „Brusičku žádná firma nepotřebuje, skončím na pracáku a budu muset žádat o odklad splátek na úvěry a hypotéku.“

Sklárna ve Světlé pochopitelně není první a jistě ani poslední českou fabrikou, která se v tvrdé světové konkurenci neudržela. Přesto je důležitý: brusička Martina se spolu s dalšími zaměstnanci dnes už bývalých skláren může počítat mezi první oběti americké finanční krize v Česku.

Nevhodná doba

Ta slova je však třeba brát s jistou rezervou. Skupina Bohemia Crystalex Traiding (která kromě fabriky ve Světlé zahrnuje i další sklárny a porcelánky) měla problémů celou řadu a posledních pět let ji držely nad vodou úvěry nastřádané do závratné výše čtyř miliard. Už několik měsíců před aktuálními krachy velkých amerických a evropských bank a čerstvými zprávami o šířící se panice klesal v západní Evropě o zdejší výrobky zájem. Svou roli sehrála i známá bolest českých exportérů – silná koruna. Aktuální otřesy ale zapůsobily jako poslední kapka. Americká krize totiž přenesla do uvažování tuzemských bankéřů jasnou logiku: do podobně problémových firem už nepůjčí ani korunu.

Samotný fakt, že jedním z dosavadních „mecenášů“ prodělečné posázavské výroby byla americká Citibank, je přitom detail. Pravidla zpřísňují aktuálně všechny banky působící v Česku. „Mnohem pečlivěji kontrolujeme hospodaření firem a několikanásobně se zvýšila i marže, kterou si za úvěr účtujeme,“ říká ředitel České bankovní asociace a šéf čtvrté největší banky v Česku UniCredit Jiří Kunert. Efekt má být jednoznačný – odradit od zadlužování ty podniky, u kterých hrozí, že podobně jako Crystalex nebudou schopné úvěry splácet. „Na riskování teď není vhodný čas,“ říká Jiří Kunert.

Krize přinesla do uvažování místních bank jasnou logiku.Co se samotných bank týče, jde však v Česku spíše o prevenci. Zdejší realita má daleko k potížím, které stáhly ke dnu několik amerických a evropských bank. Čtveřice největších – Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB a UniCredit – sice zastupuje majitele ze západní Evropy, ani jedna z mateřských firem ale neměla s problémovými domy významnější obchody. Navíc jde o komerční banky, které se soustřeďují na bezpečnější osobní účty a půjčky, nikoli dravé investiční banky jako dnes katastroficky znějící jména amerických domů Lehman Brothers nebo Merrill Lynch, jejichž pád aktuální krizi odstartoval.

Pouhý přísnější metr bank stačil přidělat vrásky na čele českých řadě firem, jejichž manažerům se na rozdíl od Crystalexu nedá nic moc vytýkat.

Statistici sice neevidují, kolik si české firmy na provoz a investice půjčují, praxe však říká, že prakticky žádný podnik se bez úvěru neobejde. Některé – jako třeba stavební developeři – díky nim fungují už z principu. Na nové stavby často poskytuje banka až 90 procent všech peněz. To se teď mění a získat peníze třeba na nové bytové komplexy půjde o poznání hůř. Pro Čechy zajímající se o nové bydlení může mít ovšem nová situace i příznivý efekt, třeba ve větším soutěžení o zákazníky (viz rámeček Kdo bude čekat).

Pro klasické výrobní podniky ale podle všeho bude chmurných zpráv přibývat.

Prakticky ve stejný den, kdy se objevila zpráva o Crystalexu, přišla i zvěst o problémech největšího zdejšího výrobce a tahouna ekonomiky, Škody Auto. Kromě Světlé nad Sázavou se zavřela i továrna v Poděbradech, na pokraji krachu je další člen této skupiny: Karlovarský porcelán.

Do skládačky obětí finanční krize přibylo i zcela konkrétní jméno, minulý týden spáchal sebevraždu Milan Mládek, šéf textilky Hybler v Semilech. Alespoň jeho spolupracovníci mají jasno – důvodem bylo chystané propuštění třetiny z tří set dlouholetých zaměstnanců. Stovek lidí se musely zbavit sklářské firmy Jablonex a Preciosa a v seznamu bychom mohli pokračovat. Podle odhadů pojišťovny Euler Hermes Čescob by mohl počet bankrotů v příštím roce překonat číslo 1700, což je o polovinu více než loni.

Asie to vyrovná

V terénu má tohle všechno širokou odezvu. Konkrétně ve Světlé nad Sázavou dnes debaty o černých vyhlídkách zdejší ekonomiky zaznívají na každém rohu: o práci tu přišla naráz celá polovina práceschopného obyvatelstva. A ani ti, kterým zůstala, nejsou klidní. „Na účtech v hospodách se bude šetřit nejdřív,“ krčí rameny barman Luboš Dušek z místní restaurace Maxim. „Na práci sklárny byli navázaní dopravci, výrobci kartonů a obalů, dokonce nám dodávala i odpadové teplo z pecí,“ vysvětluje starostka Světlé Lenka Arnotová. Když náhle skončila výroba, musela radnice dojednat zprovoznění záložní kotelny, aby se lidé ve městě mohli vůbec ohřát.

Podle města však situace rozhodně není beznadějná. „Už jsme tady v kraji zažili i pozitivní vyústění podobné krize,“ naráží starostka na případ zkrachovalé obuvnické fabriky v nedaleké Zruči nad Sázavou. Ta zaměstnávala 2000 lidí a už během několika měsíců ji nahradil japonský výrobce elektromotorů (a další firmy, které se usadily v bývalém obuvnickém areálu). Také Sklárny Bohemia si udržují jakousi naději na vzkříšení. Firma je sice v konkurzu, ale není vyloučeno, že o ni projeví zájem investor, který by na místě podnikal. Podle odhadů lidí z branže by sice mohl zaměstnat maximálně pět set lidí z propuštěných dvanácti stovek, dalších osm set volných míst však eviduje zdejší úřad práce a po zprávě o propouštění se přihlásila řada firem z okolí.

„Ozvali se výrobci bezpečnostních skel, strojírenské firmy, které shánějí seřizovače a svářeče,“ vypočítává starostka Arnotová. Místní úřad práce spolu s radnicí chystá na tento týden setkání bývalých zaměstnanců s firmami, které práci nabízejí. „Nejsou to lepší místa s lepším platem a podmínkami, než měli,“ říká Martin Kouřil z úřadu práce, „ale práce to je.“

S pomocí se přihlásila i vláda, která chce dát čtyři miliony na rekvalifikace a další peníze na to, aby mohli zájemci ze Světlé za prací dojíždět i mimo svůj okres. Případ posázavského městečka a jedné sklárny tak přes všechna negativa naznačuje i příznivé vyústění možné krize pro celou republiku. Každý přece ví, že v Česku byla v posledních letech tak nízká nezaměstnanost (kolem pěti procent), že do některých profesí nebylo možné sehnat lidi.

A před přehnaným pesimismem uklidňují i klíčoví hráči jako Škoda Auto. „Zrušili jsme mimořádné sobotní směny a na dva dny omezili výrobu, nic dalšího ale na pořadu dne není. Zájem o automobily na rostoucích asijských trzích pomáhá kompenzovat slabší poptávku v západní Evropě,“ vysvětluje ředitel vnějších vztahů Škoda Auto Radek Špicar. A o skutečné krizi zatím odmítají mluvit i ekonomové. „Teď se zkrátka pročistí jeden segment ekonomiky. Větší konkurence na pracovním trhu ale může být ve finále ku prospěchu věci,“ míní analytik Vladimír Pikora z Next Finance.

Tahle naděje, že na trhu přibudou volní zaměstnanci a bude líp, zní ovšem trochu jako školní poučka. Nikdo totiž nemá v ruce úplně přesné informace o tom, jak šikovné lidi zdejší krachy na trh poslaly, a my tedy přesně nevíme, kolik z nich prostě nebude na nabízenou práci stačit a pověsí se do drahé sociální sítě.

Konec tučných let

Povinný optimismus prostě všechno nevyřeší. To, že aktuální situace je vážná, koneckonců naznačil i minulý týden, kdy před novináře s mimořádným prohlášením předstoupilo neobyčejně hvězdné trio: premiér, ministr financí a guvernér České národní banky. „Končí výjimečně dobré časy,“ zopakoval několikrát ministr Kalousek. Vzápětí prohlásil, že česká ekonomika poroste dál, jen o něco pomaleji.

Právě s touhle vyhlídkou se však bude muset vyrovnat co nejdříve právě Kalousek coby správce státní kasy. Jeho rozpočet na příští rok počítá s růstem HDP ve výši 4,8 procenta, podle České národní banky to bude o více než procento méně.

Ať tak nebo tak, vývoj bude kopírovat především zájem spotřebitelů za hranicemi o zdejší výrobky. Česko žije převážně z vývozu – na HDP se exportéři podílejí téměř ze tří čtvrtin. Právě jejich schopnost vypořádat se s hůře dostupnými úvěry, nejistým kurzem koruny a slabší poptávkou po zboží v Evropě rozhodne. Především o síle, s jakou na Čechy nakonec dolehne balvan amerických hypotečních lapálií.

LEVNĚJŠÍ NEMOVITOSTI

Dá se to označit různě, ale rozhodně to není čilý stavební ruch. Na staveništi pražského Central Parku Žižkov se bezcílně pohybuje sem a tam pár dělníků. Ještě před několika měsíci to tady vypadalo úplně jinak. Komplex měl být hotový v prosinci 2007, ale zatím není dokončená jediná budova. Stavitelé to nepřiznají, ale za zpožďováním stojí téměř jistě nedostatek volných peněz. Na developery doléhá finanční krize už z principu jejich podnikání. Půjčují si u bank, postaví nemovitost a pak dluh splatí z jejího prodeje. Dnes se tak budují prakticky všechny nové stavby. Dřív dávaly banky do projektů až 90 procent z ceny nemovitostí, teď přitvrdily a v obavě z kolísajících cen půjčují maximálně 70 procent.

Nepříznivá situace na trhu se zrcadlí v plánech některých velkých developerů. Orco a ECM už od začátku roku avizovaly, že budou v Praze prodávat nemovitosti, které si původně chtěly nechat na pronájem. Všechno kvůli tomu, aby vůbec měly peníze na financování dalších projektů. V Mladé Boleslavi měla vzniknout zóna pro bydlení se sedmi sty byty a padesáti rodinnými domy. Anglický investor však těsně před podpisem smlouvy od projektu odstoupil.

Developeři to navenek stále hrají „na pohodu“, ale soudě podle katastru nemovitostí se v létě počet reálně prodaných kupních smluv propadl o 30 procent.

Podle hrubých odhadů už klesly ceny bytů v panelových domech: místy až o čtvrtinu. Celkově odborníci očekávají, že až o dvacet procent klesnou ceny všech bytů s výjimkou těch na nejlukrativnějších místech.

„Bublina přemrštěných cen musela jednou splasknout,“ říká znalec realitního trhu Jiří Pácal. Většina lidí si pořizovala nemovitosti hlavně kvůli tomu, aby sama mohla bydlet. Teď jsou nervózní, že cena jejich bytu klesne třeba ze dvou na půldruhého milionu a v hypotéce budou muset dál splácet dva. A jak se krize za oceánem projevuje u nově příchozích zájemců o hypotéku? Banky pořád lákají v reklamách nové zákazníky, ale hypotéky přiškrcují a vybírají jen solventní klienty, kteří jsou schopni aspoň pětinu ceny složit „na dřevo“.

ANATOMIE KRIZE

To, co získalo titul největší finanční krize od krachu na Wall Street, začalo lákavým heslem „hypotéka pro každého“.

Bezstarostnost amerických bank, které v posledních letech rozdávaly hypotéky bez pořádných pravidel, skončila ve chvíli, kdy došlo na vyplácení peněz, které si u nich jiní uložili. A banky v problémech se obracely s prosbou o půjčku na jiné banky. Pro pochopení dnešní situace je však potřeba vypravit se i na jiné klíčové místo finančního světa, kde původní problémy narostly do neudržitelných rozměrů, a sice na burzu.

Obchodování na burze je za oceánem mnohem rozvinutější než v Evropě a banky se jej účastní v hojné míře. Snaží se vydělat sobě i svým klientům, jejichž vklady úročí o poznání výš než klasické banky, stavějící hlavně na běžných vkladech a půjčkách.

V případě krachujících jmen jako Lehman Brothers nebo pojišťovna AIG jde právě o „investiční“ banky a firmy, které se v posledních letech pustily do riskantních obchodů. Jedním z hitů se stal produkt související s dramaticky rostoucím počtem poskytovaných hypoték – takzvaný swap. V podstatě jde o kus papíru, kterým se velká banka zaručuje jiné bance zaplatit bolestné za úvěr od klienta, který se ukáže jako nevymahatelný.

Kolotoč neopatrného půjčování a rozdávání hypoték se díky swapům roztočil ještě rychleji – banky ve víře, že na riziko pamatuje zmíněná pojistka, poskytovaly miliony na nové domy i lidem, kteří by dříve dostali stěží půjčku na novou skříň.

A ucho se utrhlo loni: zástup neplatících klientů hypoték vyšponoval požadavky bank, které chtěly proplatit své „pojistky“.

Následný vývoj je znám – velcí hráči otřes neustáli. Důvodů bylo samozřejmě víc – třeba to, že skutečná kondice velkých amerických bank nebyla zdaleka tak růžová, jak uváděly různé hodnotící agentury. Bez krize s hypotékami by ovšem k aktuálnímu zemětřesení nedošlo.

Pohyb je několik týdnů po ohlášení prvního zaoceánského bankrotu cítit pořádně daleko. Rychlý tok peněz mezi jednotlivými bankami, na němž stojí dnešní „tekutý“ byznys, se povážlivě zpomalil. Nedůvěra se rozšířila na burzy cenných papírů po celém světě včetně České republiky. Kvůli obavám o další prodělky se obchoduje mnohem opatrněji a podniky, které na burzu posílají své akcie kvůli získání potřebných peněz na provoz či nové investice, teď často marně čekají na kupce.

Konkrétně třicet českých firem, které visí na pražské burze, přišlo za poslední rok v konečném součtu dohromady o závratných dvě stě osmdesát miliard. Další článek v efektu šířící se krize se tak začíná rýsovat – spory v rámci postižených podniků, méně investic a přibrzdění ekonomiky i růstu mezd.