Jak ze sebe udělat malý národ

Nedávno jsem se setkala se svým dlouholetým kamarádem V., který má tu výhodu, že se také strašně zajímá o Česko. Nejen že mluví dobře česky, také sleduje českou politiku. A tak se pokaždé, co si spolu dáme pivo, hezky pobavíme o nejnovějších aférách, spiknutích a skandálech, kterých je u Vltavy mnohem více než v nudném Německu. Tentokrát ale všechno bylo jinak. Jen jsem nadhodila známou aférku kolem fotek pana poslance Tlustého ve vaně s nahatou krasavicí a čekala, že se V. nad naprostou absurditou toho příběhu rozřehtá – můj kamarád však místo toho zavrtěl hlavou a řekl: „Je to fakt hrůza. Taková sebemarginalizace.“

Poněvadž program na český pravopis hned ukáže, že slovo „sebemarginalizace“ v češtině neexistuje, je na místě, abych krátce vysvětlila, co tím V. asi měl na mysli. Sebemarginalizaci lze definovat jako chování, v jehož důsledku se člověk nachází v pozici „outsidera“ – buď proto, že ho ostatní nesnášejí („nedodržuje pravidla“), nebo že o něj ztratili zájem („je nudný“). A právě to druhé, zdá se, čím dále tím více hrozí Česku.

V Čechách je velká móda stěžovat si na to, že Češi prý jsou malý národ a že nikdy neměli možnost věci kolem sebe ovlivňovat. Nejoblíbenější variantou těchto věčných stesků je tvrzení, že především v EU jsou Češi odsouzeni k totálnímu odsunu na okraj zájmu.

Pokud by tomu skutečně tak bylo, nabízí se otázka proč. Je to opravdu důsledkem zlého úmyslu ostatních, větších států? Nebo za to spíš může to, že Češi nemají vůbec čas zabývat se skutečnými otázkami dnešní doby a vystupovat na mezinárodní scéně s dobrými návrhy, protože se většinu času věnují aférám a intrikám svých politiků? Je skutečně důležité, odkud má nějaký veřejný činitel auto nebo jestli s ním jel příliš rychle – respektive je to tak důležité, aby už vedle toho nezbýval čas na debatu o budoucí migrační politice EU či o smyslu války v Afghánistánu? Vědí vlastně Češi vůbec, co by rádi na mezinárodním jevišti prosadili, nebo na to mají hlavu příliš plnou domácích tahanic?

Ano, v zemi, kde kvete korupce a policie není s to ji vyřešit, je normální, když se média tomuto problému věnují více než jinde. Přesto by si Češi možná měli dát pozor, aby se to nezměnilo v obsesi, jež společnosti brání vytvořit si názor na věci, které lze ovlivňovat jen tehdy, má-li k nim člověk co říct. Kdo chce, aby ho ostatní brali vážně, ten musí přicházet s vážnými argumenty. A když to udělá, tak se ukáže, že na velikosti vůbec nezáleží.