Hej, gádžo, zabrnkej něco
„Tam na Cejlu, tam žijí hlavně Olaši, a to je Kusturica. Bílá kočka, černý kocour. Zlatý řetězy, vymlácený průjezdy, drahý auto. Ale támhle na Bratislavské,“ rozhazuje rukama básník a zpěvák Jakub Čermák (1986).
Té oblasti se někdy říká brněnský Bronx. Na ulici Bratislavská sídlí příznačně dvě instituce: jediné Muzeum romské kultury na světě a stanice policie. Z bílých se sem stěhují jen ti, které dotlačí okolnosti. A pak už jen výsostní romantikové. „Tam na Cejlu, tam žijí hlavně Olaši, a to je Kusturica. Bílá kočka, černý kocour. Zlatý řetězy, vymlácený průjezdy, drahý auto. Ale támhle na Bratislavské,“ rozhazuje rukama básník a zpěvák Jakub Čermák (1986), „tam je spíš Lorca. Ženský v jednom kuse pokřikují po chlapech z oken a chystá se na krvavou svatbu.“
Před chvílí tu hořel kontejner, dým na zeď bývalého komunistického vězení otiskl černý nimbus. „Říká se, že za jedním z těch okýnek žil i Václav Havel,“ ukazuje Jakub ze své kuchyně. „Časem bych chtěl vytvořit nějakou site-specific projekci, která by se promítala přímo na tu zeď a pracovala s pamětí domu,“ říká jako čerstvý student Ateliéru videa na Fakultě výtvarných umění VUT.
Do Brna se přestěhoval z Teplic a původně tu studoval všeobecná uměnovědná studia. Jako syn Miroslava Waneka, frontmana kapely Už jsme doma, má zřejmě melickou příměs v krvi. Konkrétní cestu musel ovšem o to zarputileji hledat sám. Začal psaním poezie – a první sbírku Resumé sedmnáct vydal ve věku, kdy i Rimbaud napsal sotva první Dopis…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu