Dopisy

LOVCI AGENTŮ SE MĚNÍ V ÚŘEDNÍKY

RESPEKT 38/08

Jak moc jsme dobří

Článek Jana Brabce přináší reportáž, která má objektivně popsat dění v Ústavu pro studium totalitních režimů, který je od svého vzniku pod palbou levicových kritiků. Během poslední doby však pronikly do médií katastrofické informace o dění uvnitř ústavu a kriticky se k řízení ústavu staví už nejen jeho protivníci, ale i jeho obhájci a zakladatelé. Článek zveřejněný v Respektu vypadá, jako by podobná debata ani nezačala. Jaké jsou hlavní argumenty v diskusi o smyslu a funkčnosti ústavu?

Ústav existuje déle než rok a je zcela namístě se zamýšlet nad jeho efektivitou. Jedním z jejích ukazatelů (ústav i archiv mají téměř dvousetmilionový rozpočet z veřejných peněz) je plán práce, který si na počátku tohoto roku ústav sám sestavil. Většinu projektů na rok 2008 se zatím nepodařilo realizovat, všichni ale doufají, že do prosince se deficity dotáhnou. Plán práce ústavu ovšem nepředstavuje žádnou vizi nebo strukturu. Jde o projekty nakupené na hromadu, které nějak korespondují s totalitními režimy. Často jde o koníčky lidí v ústavu zaměstnaných, které si přinesli z předchozích angažmá. Jenže na takové projekty tu je grantová agentura. Doba druhé světové války, která má být studována společně s dobou komunistické vlády, je zcela potlačena.

Vybírání nových zaměstnanců je hlavní příčinou neefektivity řízení ústavu. V pěti odděleních úseku zkoumání a ediční činnosti, kam přišly nejméně dvě desítky zcela nových zaměstnanců, neproběhlo dosud ani jedno veřejné výběrové řízení. V ostatních částech ústavu je to podobné.

Po zkušenosti s obdobnou polskou a slovenskou institucí je nejdůležitější udržet ústav stranou politických tlaků. Ředitel Žáček však vliv mocných vyhledává. Příkladem je jeho cesta vládním speciálem s Mirkem Topolánkem do Washingtonu, na které český předseda vlády vyznamenal bratry Mašíny. Následně Žáček na tiskové konferenci v Praze prohlásil, že mašínovci chtěli zabít Gottwalda, což z nich mělo učinit méně kontroverzní národní hrdiny. Oba bratři i Milan Paumer to vzápětí popřeli.

Podobnou akcí bylo zveřejnění databáze vojenské kontrarozvědky, o níž Žáček věděl, že obsahuje nepříjemný materiál na poslance ČSSD, a senzace byla na světě. Následně na tiskové konferenci Žáček představil dva poslance ODS, jejichž svazky se také v databázi objevily, ale ve skutečnosti s rozvědkou nespolupracovali. Přitom databáze spolupracovníků vojenské kontrarozvědky nevznikla v Žáčkově ústavu, ale vytvářeli ji dlouhou dobu pracovníci Úřadu pro zpřístupňování dokumentů ministerstva obrany a vloni ji ústavu předali.

Na příští rok Žáček připravuje na žádost předsedy vlády konferenci o protikomunistickém odboji, v souvislosti se zákonem, o němž má hlasovat parlament, a celou řadu akcí spojených s předsednictvím EU.

Od ústavu si řada lidí slibovala ucelení komunistických archivních fondů a zpřístupnění archiválií. Děje se však pravý opak. Spisy rozvědčíků pod diplomatickým krytím jsou i nadále zabetonovány na ministerstvu zahraničí, o kopie spisů hlavní politické správy Československé lidové armády ústav nikdy neprojevil zájem, o spisech týkajících se vojenské justice ani nemluvě. A to i přesto, že ústav má v zákoně nástroj, jak tyto fondy zpřístupnit – ostatní státní složky mají povinnost nehledě na zákon na ochranu citlivých údajů všechny materiály ústavu poskytnout.

Proč se to neděje? Vyhledávač spolupracovníků StB, který autorizovalo Ministerstvo vnitra ČR, ústav na svých stránkách zpřístupnil až na konci září 2008, tedy po osmi měsících od jejich převzetí. Snížil tím pracovní možnosti výzkumníků, takže jedinou těžkopádnou pomůckou se staly na dlouho opět jako v 90. letech Cibulkovy seznamy. Ani nový průvodce komunistickými archivními fondy není v dohlednu, o slibovaných rekonstrukcích skartovaných svazků StB nemluvě.

Nezbývá, než si dokola opakovat, jak jsme dobří. Nebo udělat zásadní změnu. Tu měl ovšem do této oblasti přinést zmiňovaný ústav.

Pavel Paleček, historik a producent