Třináct hodin

V létě roku 1968 přijíždí na miniaturní ostrov v ohybu francouzské řeky Rhôny mladá americká žurnalistka z časopisu New York Times. V ubohé rybářské chatrči ji očekává čtyřiaosmdesátiletý zatrpklý stařec, někdejší francouzský premiér Édouard Daladier.

Svět se právě chystá ke vzpomínání třicetiletého výročí mnichovské dohody, symbolu hanebné politiky ústupků vůči agresi a porušování mezinárodního práva. Román francouzského spisovatele Georgese-Marca Benamoua (1957) Mnichovský přízrak o cestě do hlubin osudové mnichovské noci, o jejímž průběhu rozhodly vnitřní úvahy, intriky, rozpolcenost a pokrytectví hlavních politických aktérů, tak začíná konfrontací zvídavého mládí s jediným žijícím pamětníkem této tíživé události.

Patetický a uhýbavý

„Inspirací ke knize pro mne byla ta proslulá fotografie,“ prohlásil minulé pondělí v beznadějně zaplněném sále Francouzského institutu v Praze autor, který na sebe ve své rodné zemi výrazně upozornil už publikacemi o životě a politické kariéře prezidenta Mitterranda (Přerušené paměti a Poslední Mitterrand). Jeho Mnichovský přízrak se naopak přiřadil k literárnímu žánru, kdy tvůrčí jiskru umělce zažehne starý snímek. Podobně tomu bylo třeba u Američana Jonathana Littela, jehož dílo Les Bienveillantes bylo v roce 2006 ohodnoceno prestižní cenou Goncourt…