Letní poučení

Jana Hybášková

(1965) je poslankyní Evropského parlamentu, členkou jeho výboru pro zahraniční záležitosti a podvýboru pro bezpečnost. Byla velvyslankyní ve Slovinsku a v Kuvajtu, jako arabistka se věnuje Blízkému východu. O svém působení v Kuvajtu a o invazi do Iráku napsala knihu Čekání na válku (2004).

Vracím se ke Gruzii jako k příkladu. 12. srpna se první státník odebral zastavit konflikt. Nikoli náhodou jím byl prezident Francie, která předsedá EU. V Moskvě dohodl šestibodový plán. Po návratu domů zjistil, že formulaci o návratu mírotvorců na linie před začátkem konfliktu si Rusko vykládá jako ústup Evropanů od integrity Gruzie. Po něm přijela Merkelová, finský ministr zahraničí Stubb, v září se z dovolené vrátil Solana. Kdo jim dal jaký mandát? Komu se zodpovídají z toho, co nevyjednali? Komu se zodpoví za to, že opět po 70 letech přinutili suverénní stát vzdát se části území?

EU sice není stát, ale plní z vůle svých členů jeho funkce. Má společnou měnu, společné právo, které tvoří 60 % zákonů členských zemí, snaží se o společnou bezpečnost a jednotný hlas ve světě. Lidé mívají pocit, že EU je impérium, jakýsi superstát, přitom toto společenství nemá ani telefon člověka odpovědného za zahraniční politiku! Nemáme nikoho, kdo by urychleně zasedl, stanovil mandát, vyslal vyjednávače a povolal ho na slyšení. Mohli bychom pak říci: pane Sarkozy, takový byl mandát, proč jste ho nedohodl? Proč jste ustoupil od územní svrchovanosti státu? Bohužel takové slyšení není nyní možné, takové pravomoci náš parlament nemá. V demokracii nejde o posty. Jde o odpovědnost a kontrolu. Mít post ministra zahraničí znamená stanovit mandát, interpelovat, kontrolovat. Stanovuje to Lisabonská smlouva, kterou z iracionálních důvodů odmítáme ratifikovat.

Potřebujeme tu smlouvu

Z technických důvodů přestala do Česka v létě proudit ropa. Naštěstí byl ropovod Baku-Cejhan bezpečný a v provozu. Ale co kdyby nebyl? A co se stane, ocitne-li se v podobné situaci Maďarsko, které nemá Ingolstadt? Bude na libovůli evropských států, zda mu pomohou. Výzkum Financial Times 23. 9. ukázal, že Britové a Francouzi by v případě ohrožení baltských zemí Ruskem podpořili článek 5 smlouvy NATO o společné obraně. Němci ani z poloviny. Lisabonská smlouva obsahuje klauzule vzájemné obrany a solidarity. V případě vojenského napadení členské země EU nebo jejího ohrožení například zemětřesením, teroristickým útokem, zastavením energetických dodávek jsou jí ostatní členské země povinny poskytnout pomoc. Bez ratifikace Lisabonu musíme pomalu a těžce o této pomoci vyjednávat.

Ruská armáda zůstává v Gruzii. Evropským příspěvkem ke stabilizaci hranic Osetie je tři sta pozorovatelů. K vyslání efektivních mírotvorců, s dobrým velením a vyzbrojením potřebujeme mandát. Ten by mohla dávat Lisabonská smlouva. Bez ní jsme ohrožení, nemáme kontrolu nad vyjednávači, nad plněním mandátu. Nemáme klauzule vzájemné obrany a solidarity, nejsme schopni pomáhat sousedům v okupaci. Demokracii si pleteme s totalitou, EU s všemocným impériem, nebezpečí s bezpečím. Kdo se zodpoví Gruzíncům za anexi území? Kdo nese odpovědnost za to, že smlouva není ratifikována?