Editorial

To snad už opravdu není náhoda. Mnichovská dohoda o Československu v roce 1938 odstartovala přípravy na druhou světovou válku, o deset let později si sovětské impérium zajistilo svou evropskou západní hranici právě v Československu, aby ji tam za dvacet let potvrdilo okupací, za dalších dvacet let později tato hranice impéria definitivně padla s listopadovou revolucí – opět v Československu. Když se v Evropě něco významného v minulém století dělo, Češi byli prostě vždy nějak při tom, byť zpravidla spíše jako objekt – ne-li přímo oběť – než subjekt dějin.

Uplynulo dalších dvacet let, svět je opět těhotný změnou – Rusko se i s tankovými prapory v Gruzii vrací na scénu, v Americe se otřásají základy kapitalismu – a hle, Češi jsou opět tady.

Jenže tentokrát má být vše jinak. Česko se prvního ledna chtě nechtě poprvé stane subjektem světových dějin, protože se na půl roku postaví do čela velmoci jménem Evropská unie. Jsou naši politici připraveni rozeznat tektonické zlomy v geopolitice a ekonomice a vést půlmiliardový kolos správným směrem? Odpověď budeme znát možná až s odstupem mnoha let, ale hledat ji musíme začít už dnes. Proto se také tématu českého předsednictví EU věnujeme na několika místech: v článku Silvie Lauder (str. 16–19), komentáři Marka Švehly (str. 12) a poznámce Jacquese Rupnika (str. 15), eseji Petra Placáka (str. 62) a ve volnější souvislosti také v analýze rusko-německých vztahů naší redaktorky Anneke Hudalla (str. 30–31).

Anneke Hudalla napsala pro toto vydání Respektu ještě jeden významný text, na němž pracovala několik týdnů (str. 34–40). Vypravila se totiž do Finska zkoumat příčiny úspěchu tamního školství. Patnáctiletí Finové už léta vedou v mezinárodních testech schopností studentů používat nabyté znalosti a řešit problémy. Jejich čeští vrstevníci se umisťují v žebříčku ve druhé desítce. V čem to vězí? V přístupu k těm slabším. V Česku má pověstné rovnostářství zjevné trhliny, společnost totiž nechává svoje méně nadané děti – na rozdíl od Finů – napospas osudu.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA