Nemám ani vlastní počítač

Do laboratoře jezdí na kole, víkendy tráví kempováním v přírodě a spolu s americkou manželkou indického původu vychovává bilingvní dceru. Molekulární biolog Dalibor Blažek (35) se snaží žít v kalifornském San Francisku stejně aktivně, jako by byl doma v Česku. „Dělám základní výzkum jednoho proteinového komplexu, který reguluje například vznik hypertrofie, rakoviny prsu nebo množení viru HIV,“ vysvětluje v laboratoři na University of California, San Francisco (UCSF), která je v imunologii a hlavně výzkumu HIV a rakoviny na světové špičce – a která je už čtyři roky jeho postdoktorským pracovištěm.

Na první pohled se Blažkova pracovna neliší od českých výzkumných zařízení. Mezi zkumavkami, stohy papírů a bílými plášti se na pár metrech čtverečních tísní čtyři vědci. V desetičlenné výzkumné skupině jsou dva Češi a pak Evropané, Asijci a Jihoameričané; původem z USA není nikdo.

Rozdíl mezi českým a americkým pracovním prostředím je znát až po chvíli: ačkoli je neděle dopoledne, v úzkých koridorech mezi laboratořemi rozhodně není liduprázdno. Boj s časem je především věcí ambic: „Pokud nepublikujete svůj výzkum co nejdřív, může vás v prvenství předstihnout někdo z Harvardu nebo Stanfordu,“ popisuje Blažek dostihy prestižních amerických univerzit.

Šéf jeho týmu Matija Peterlin má na kontě téměř dvě stovky vědeckých publikací a rovněž zaměstnance své laboratoře motivuje k výsledkům – na základě úspěšnosti členů týmu totiž žádá o granty a následně získává finance na jejich platy. Dalibor Blažek tedy objíždí konference a publikuje v předních biologických žurnálech, třeba v Nucleic Acids Research nebo PNAS. Na UCSF, kde se náklady na plat, výzkumné pomůcky a školitele pro jediného výzkumníka pohybují okolo 70 000 dolarů ročně, vědci věru nemají s motivací problém.

Jak napsat posudek

Dalibor Blažek už čtyři roky sleduje regulaci transkripce u buněčných organismů, tedy konkrétně to, jak složení jednoho proteinového komplexu ovlivňuje produkci kyseliny ribonukleové. Zjednodušeně řečeno, cílem jeho pokusů je zjistit, jak je regulována fyziologie buňky. Informace získané na základě těchto výzkumů pomáhají pochopit složité vnitrobuněčné pochody a mohou být použity pro vývoj léků třeba proti nádorovým onemocněním.

Proč Blažek s doktorským diplomem z brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity odjel právě do USA? „Člověk, který chce něco dokázat v jakémkoli oboru, by měl strávit v cizině dva tři roky, kvůli zkušenostem i nadhledu. Způsob, jakým se ve Spojených státech dělá věda, je zlatý standard a Evropa ho kopíruje, včetně třeba systému rozdělování grantů,“ vysvětluje vášnivý cestovatel (projel skoro čtyři desítky zemí světa), proč se výborná znalost angličtiny a zahraniční stáž stávají pro novou generaci českých vědců povinností.

Ještě před doktorátem začal na dálku hledat práci na pozici tzv. postdoka, mladého výzkumníka po získání doktorátu, který se pod vedením staršího vědce až pět let úžeji specializuje ve svém oboru a věnuje se výhradně výzkumu. Na základě dvou přihlášek, které tehdy poslal spolu s doporučujícími dopisy do USA, a díky předchozím publikacím dostal dvě nabídky: z Colorada a z Kalifornie. Vybral si UCSF, na níž kdysi působili tři nositelé Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu a dnes tam přednášejí jejich žáci.

Návrat do Česka možná bude pro Dalibora Blažka obtížný. Nechce se mu opouštět prostředí, kde vedoucí laboratoří nejsou zavřeni – řečeno Blažkovými slovy – za paterými dveřmi, jak je běžné v Čechách, ale jsou kdykoli dostupní a s dveřmi dokořán. „My Češi jsme vychovaní v přísně hierarchickém systému, jsme naučeni uznávat papírové autority. Akademické tituly u nás hrají obrovskou roli, zatímco v USA se všichni oslovují křestním jménem a svého šéfa jsem nikdy neviděl v saku,“ zmiňuje rigiditu české akademické sféry. Podle něj se donedávna očekávalo, že čeští doktorandi nebo postdoci budou dál dělat výzkum ve své domovské instituci, protože kdyby odjeli na delší stáž do zahraničí, nedostávalo by se jim „zásluh“ na domácí půdě a přišli by o kontakty: „Velký problém české vědy spočívá v tom, že si hýčká spoustu průměrných a podprůměrných lidí, kteří připravují o peníze ty nejlepší. Účinnější by bylo podporovat menší množství vynikajících lidí. Tak by se časem odstranil současný nedostatek kvalitních školitelů.“

V Česku je podle Blažka například téměř nemožné naučit se psát posudky na články do odborných časopisů. Mladí vědci se k této práci dostanou zřídka a ani starší leckdy nevědí, jak na to; navíc ty nejlepší vědecké žurnály Čechy o oponenturu ani nežádají. „Já jsem za poslední čtyři roky psal posudek na deset publikací, mimo jiné pro Nature nebo Molecular Cell. Při psaní oponentur člověk vidí věci z druhé strany, což je důležité, chce-li v dobrých časopisech sám publikovat,“ popisuje Blažek faktory, v nichž je americká věda nápomocnější a důvěřivější než ta česká, ve které je know-how často nedostupné. „Vedoucí laboratoří ve Spojených státech také nechávají postdoky pravidelně psát žádosti o grant. A při akademické práci je i ostře kritický posudek přijímán jako pozitivní zpětná vazba, a ne jako osobní útok,“ říká Blažek s tím, že se mu v Americe pracuje lépe a efektivněji. Pracovní doba je flexibilnější, i když obecně delší a občas je třeba zaskočit na pár hodin do práce i v neděli.

Hlavně myšlenky

Podle něj by české vědě pomohlo, kdyby stát vytvořil systém stipendií, která by nadějným Čechům pokryla náklady na doktorské studium na nejlepších evropských nebo amerických univerzitách. Na to se však peněz zřejmě nedostává, protože v Česku se investice do vědy stále ještě počítají hlavně podle plochy zastavěné univerzitními budovami a podle milionů investovaných do vybavení laboratoří. „Já tady nemám ani vlastní počítač, o jeden se nás dělí několik. Vědu totiž vytvářejí hlavně myšlenky, a ne nejmodernější technika,“ odmítá vědec představu, že kvalitní věda se dělá za nejmodernějšími počítači v klimatizovaných kancelářích.

Problémy české vědy – zakonzervovanost systému, lpění na titulech a mocenské hierarchii, mnoho publikací v časopisech s nízkou citovaností, neefektivní rozdělování financí – jsou však podle Blažka typické i pro jiné země někdejšího východního bloku: „Nedávno mi kolega říkal, že podle slovinského grantového systému by loňský nositel Nobelovy ceny za chemii nedostal grant.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.