Dopisy

SPOLEČNOST (S)POTŘEBY

RESPEKT 3/08

Obrana hédonisty

Se sloupkem pana Tomáše Sedláčka nechci polemizovat, od začátku do konce je zajímavý, čtivý a nelze s ním než souhlasit. Jedinou výtku bych měl k použití pojmu hédonista ve smyslu člověka nezřízeně podléhající svým choutkám a vášním, v moderním jazyce nadměrného konzumenta, který nedokáže ovládnout své nepřetržitě rostoucí pseudopotřeby.

Epikuros, zakladatel starořecké filozofické školy, si to rozlil již u svých vrstevníků samotným názvem své školy (Hedoné – požitek, slast). V době, kdy ostatní filozofové hlásali obvykle naprostou askezi, to působilo jako provokace. Ještě horší pověst mu pak zajistili raně křesťanští obránci víry, kteří nenáviděli jeho materialistické a zejména ateistické názory. Následně se výraz dostal i do některých výkladových slovníků, kde hédonista – epikurejec je opět popsán jako požitkář a prostopášník.

Náš pohled jistě změní několik myšlenek samotného Epikura:

„Když tedy říkáme, že nejvyšším cílem je slast, nemáme na mysli rozkoše prostopášníků a požitky labužníků, nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle a neklid v duši. Neboť život nečiní radostným neustálé pitky a noční hýření, ani styky s mladíky a ženami, ani vysedávání nad bohatým stolem. Požadavek těla je nehladovět, nežíznit a netrpět zimou, kdo ukojil tyto potřeby a doufá, že je ukojí i v budoucnu, může závodit v blaženosti s Diem. Lépe je ti, odpočíváš-li v bezpečném klidu na slámě, než máš-li zlaté lehátko a bohatý stůl a přitom jsi pln duševního neklidu. Komu nestačí málo, tomu nestačí nic. Moudrý člověk se stará o majetek a o budoucnost, vydělává, má-li nedostatek, nevede si jako kynik a nežebrá. O dobrou pověst dbá potud, aby nebyl v opovržení…“ Snad by i sám Epikuros svoje myšlenky dnes s nadhledem označil za „pohodu, klídek a tabáček…“

Jde tedy o poměrně rozšířený omyl, který by bylo možno chápat v souvislosti s významovým posunem slov. Současný „cynik“ nemá také mnoho společného se starořeckou školou kynickou, a to není nic proti tomu, kdy „přítel“ – v minulosti věrný kamarád foglarovského typu – se přetvořil v sexuálního partnera neprovdané ženy.

Jak vidno, kdyby ve světové populaci převažovali hedonisté, tržní hospodářství by nám mohlo záhy zkolabovat.

Pavel Mráz, Tábor

PRAŽSKÝ ČUNEK

RESPEKT 3/08

Huráakce nic neřeší

Musím reagovat na sloupek pana Fabrice Martina Plichty (Respekt 3/2008) a zastat se v jednom pana Janečka: ze své zkušenosti vím, že bezdomovci obtěžují lidi v tramvajích zápachem slzy do očí ženoucím, hlasitým a neurvalým chováním a někdy také slovní agresí. Takové setkání spíš než lítost, kterou by v nás svým komentářem chtěl vzbudit pan Plichta, vyvolává vzteklé pocity bezmoci vůči lidem, kteří to prostě v životě takříkajíc vzdali. A tu přichází téměř až shůry seslaný vánoční příběh pana Miroslava Szamszelyho, který bezvadně ukazuje jeden z nejdůležitějších rysů problému bezdomovectví. Pan Miroslav sice dostal novou postel, bydlení a podporu odměnou za svůj krásný skutek – odhlédněme od necitlivé medializace a přiznejme si, že by si zasloužil daleko více – ale vzápětí nato utekl oknem (výraz „vyskočil z okna“ je trochu zavádějící) a skončil v Bohnicích. Ze sloupku pana Plichty by pro čtenáře mohlo plynout, že Bohnice byly teprve výsledkem „tlaku“ nového prostředí, a tedy že panu Miroslavovi zřejmě „cvaklo“ z toho všeho humbuku kolem. Že prostě pan Miroslav neunesl necitlivost pana Janečka a proměnu svého osobního světa popelnic v pokoj s postelí a zbláznil se z toho.

Zpráva ošetřujícího lékaře však mluví spíše ve prospěch druhé varianty – pan Miroslav totiž zřejmě dlouhodobě trpěl neléčenou psychickou poruchou a nové podmínky tak působily jako katalyzátor a nemoci daly plně propuknout. Kdo ví, co pro něj bude pobyt v Bohnicích znamenat – jedno je ale jisté: desítky ostatních pražských bezdomovců, kteří by potřebovali podobný „zásah shůry“ jako pan Miroslav, se na léčení nikdy nedostanou. Nesmíme však zapomenout, že jejich problém je hlavně problémem nás všech, a to nejenom kvůli puchu v tramvajích a nepořádku na Hlavním nádraží. I přesto, že páchnou, jsou věčně opilí a žebrají, jsou bezdomovci, stejně jako my, lidé.

Navzdory mnoha panům Janečkům a dalším, kteří by nejraději stavěli zdi a odváželi za město, je potřeba problém bezdomovectví promyslet důkladněji a přijít s daleko odvážnějším řešením. Jak ukázal případ pana Miroslava, žádná jednorázová huráakce tu nic nezmůže.

Lukáš Pokorný

Opravy

V Respektu 2/08 v článku Ach ta zvláštní škola jsme zkomolili jméno Elišky Chudomelové. Dále v textu Herny v Havířově v Respektu 2/08 jsme mylně uvedli, že Havířov má pětatřicet tisíc obyvatel. Správně má být 89 tisíc obyvatel.

V Respektu 3/08 jsme v rubrice Vaše otázky – Proč jsou na trhu práce diskriminováni arteterapeuti – citovali zakladatele ateliéru arteterapie při JU v přítomném čase, ačkoli je několik let po smrti, a ještě z hrubou chybou ve jméně (Kizour místo Kyzour). Též jsme zkomolili jméno jeho syna na Pazour.

Čtenářům se omlouváme.