0:00
0:00
20. 1. 20083 minuty

BBC a klece

Před některými problémy se špatně utíká, zvlášť pokud se člověk ocitne ve společnosti, která má potřebu mu ony problémy připomínat.

Před některými problémy se špatně utíká, zvlášť pokud se člověk ocitne ve společnosti, která má potřebu mu ony problémy připomínat. Do téhle situace se dostalo Česko se svými klecovými lůžky v ústavech pro mentálně postižené lidi. Před třemi a půl lety přijeli britští novináři do českých ústavů poprvé, objevili klece, v nich chovance a napsali o tom článek, po němž následovaly protesty slavné spisovatelky J. K. Rowlingové. Teď přijeli britští novináři znova, tentokrát z renomované BBC. Opět pronikli do ústavů a opět se do světa rozletěla zpráva, že v Česku se mentálně postižení lidé zavírají do klecí. Navíc s dodatkem, že jde o praxi, kterou Evropská unie – tedy i Česko – oficiálně zakazuje.

Češi si mohou za pomocí svých psychiatrických odborníků tisíckrát namlouvat, že zavírání do klecových lůžek je správné. Moc velký smysl to ale nemá. Jednak tihle odborníci lhostejně přihlíželi praktikám v ústavech a psychiatrických léčebnách už za komunistů a lhostejně jim podle očekávání přihlížejí i teď. A zadruhé – navzdory těmto expertům se Evropská unie shodla, že právo zavírat postižené lidi do klecí se nemůže odvozovat od výše jejich IQ. Pokud tedy budeme trvat na klecích, budou se na nás v okolí dívat jako na barbary. Od toho už je pak jen krůček k otázce, proč chceme být členy Unie, když nepřijímáme její civilizační standardy.

↓ INZERCE

To celé je ale jen vnější stránka problému. Primárně jde i tady o zacházení s postiženými lidmi. Osmnáct let po převratu se zkrátka čím dál jasněji ukazuje, že podstatně snazší bylo naučit se „západně“ podnikat než si osvojit západní pohled na moderní sociální práci. V jejím rámci jsou klec a mříže symbolem nesvobody, ztracených nadějí. Proto za ně nejde posadit nikoho, kdo má dostat šanci se pomocí vhodných stimulů rozvíjet.

Ministr sociálních věcí Nečas v reakci na reportáž BBC prohlásil, že on také dával své děti do tří let do postýlky s mřížemi. Třeba ano. Jenže kromě toho si s nimi zřejmě i hrál, seznamoval je se světem, učil potřebným dovednostem. To všechno chce čas a energii, kterou Nečasovi dodávala rodičovská láska. Personál ústavů tuhle lásku nemá a ani mít nemůže. Proto je nutné mluvit o tom, o kolik víc peněz se na náročnou péči bez klecí musí dát.

Čeští politici si místo toho namlouvají, že zavírání do klecí mentálně postižených lidí je nutné pro jejich dobro, jinak by si ublížili. Tomu se ale říká dělat z nouze ctnost. Na socialismem otupělou většinu české společnosti to zatím zabírá. Doufejme, že těm mladším bude čím dál víc bližší pohled reportérů BBC.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].