Až to začne

Jsou dva typy lidí, které úplně nesnáším. Zaprvé ti, kteří si pořád myslí, že právě oni jsou na tom nejhůř. Zadruhé ti, kteří vždycky vědí, jak všechno dopadne. Bohužel já osobně nemám ani k jedné skupině příliš daleko. A poněvadž jsem si do nového roku dala předsevzetí, že se konečně přiznám i ke svým méně šarmantním vlastnostem, neváhám tady tvrdit: To, co se v Čechách všeobecně má za „transformaci“, není vůbec nic v porovnání s tím, co v posledních letech utrpěli Němci. A to, co skutečně bolí, Čechy teprve čeká. Jak to?

Když jsem se po Vánocích vrátila z Německa do Čech, všude se mluvilo jenom o jednom: 30 korun u lékaře. Nedostatek drobných v ordinacích, ochrana úředníků na sociálních úřadech, bezdomovci, kteří odmítají platit – zdejším médiím ani sebemenší aspekt tématu neunikl. Tedy kromě toho, že těch 30 korun je jenom začátkem. Začátkem procesu, který v Německu lze do detailu pozorovat už několik let.

Když jsem byla malá, nic jsme u lékaře neplatili. Dnes, po nespočetných kolech reforem, máme více než 250 zdravotních pojišťoven, které po nás chtějí čím dál tím vyšší příspěvky, aby nám za ně hradily čím dál tím méně péče. Příklad? Za ultrazvuk u gynekologa jsem o Vánocích z vlastní kapsy platila 40 eur. Prohlídka u zubaře přišla na 70 eur. K tomu ještě dvakrát 10 eur za to, že jsem vůbec ordinace vyhledala – to celé činí 130 eur. A to mi zatím vlastně ještě nic nebylo. Kdyby totiž zubař došel k závěru, že potřebuju nový zub, klidně bych v ordinaci nechala několik set eur. Lidé, které Pánbůh zdravým chrupem (nebo také dobrým zrakem) zrovna nepožehnal, proto dělají dobře, když uzavírají speciální pojištění, které samozřejmě měsíc co měsíc stojí další peníze.

V porovnáním s tím se mi 30 korun jeví stále ještě poměrně skromně. A k ústavní stížnosti, kterou kvůli poplatkům podala ČSSD, mohu jen říct: jen počkejte, k čemu vás demografický vývoj a exploze nákladů ve zdravotnictví v budoucnosti ještě přinutí. Člověk totiž nemusí být prorokem, aby předpovídal, že za pár let situace v českém zdravotnictví nebude o moc jiná než v Německu. V tomto směru první náznaky z úst ministra Julínka koneckonců už zazněly. Až to začne, milí Češi, vzpomeňte si na nás, vaše německé sousedy, které jste vždycky považovali za národ bohatých a rozmazlených nepřátel reforem, kteří se veškerou silou drží výdobytků nafoukaného sociálního státu. Říkám vám: to nejhorší teprve přijde. Hrozné, že?