Stanoviště Anděl

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr… Těžce vstávám z postele a proklínám řvoucí budík. Je sedm patnáct, pro někoho možná pozdní ráno, ale pro člověka zvyklého vstávat nejdříve v půl deváté tento čas představuje hlubokou noc. Jdu do koupelny, abych ze sebe udělal bytost alespoň trochu připomínající člověka, a poté rychle najíst – klasicky chleba s nutelou, kterou snídám už asi deset let, protože potřebuji cukr, abych mohl fungovat. A již padám na autobus a na brigádu.

Ještě jsem neřekl, co dělám. Takže pracuji u organizace Greenpeace jako fundraiser – tedy ten člověk, který oslovuje kolemjdoucí na ulici a snaží se najít ty, kteří by se chtěli stát příznivci této organizace. Vybral jsem si tuto práci, protože mi to přišlo mnohem zajímavější než dělat nějakého skladníka v supermarketu, navíc se člověk dostane do kontaktu s lidmi a procvičí si komunikační schopnosti.

Dnes je mým stanovištěm Anděl. Říkám si, že tam by mohlo být dost lidí. Vystupuji z metra a vyhlížím své dvě kolegyně. Po chvíli je vidím – tmavě modré tričko s nápisem Greenpeace a obrázkem velryby je jasné znamení. Bohužel nejsem jediný, kdo si myslí, že Anděl je dobré místo, takže máme víc než málo konkurence. Mobilní operátoři, UNICEF a navíc hnutí Ne základnám.

Zacházíme proto za roh, holky si stoupají před obchodní dům a já na druhou stranu ulice. Zjišťuji, že jsem se tak trochu mýlil – lidí zde…