Oslava úřednického vkusu

Jízdárnou Pražského hradu procházejí dva dlouhovlasí prošedivělí muži v džínech. Zasvěceně se baví o broušených pohárech ve vitrínách a jeden říká: „Jsou nádherné a vidíš, ve středu na aukci se tohle nedostalo ani na deset tisíc.“

Biedermeier je měšťanský styl a dýchá řádem, prosperitou a konzervativismem. Od návštěvníků „posthipísáckého“ střihu by člověk čekal, že se výstavě v Jízdárně vyhnou obloukem. Jenže v Česku evokuje tenhle styl ještě něco jiného než zápecnický klid. Jeho hlavní období 1814–1848 se kryje s nejzajímavější etapou českého obrození. Tehdy k nám s mírným zpožděním dorazil romantismus, tehdy psal Mácha, začínali Němcová, Erben, Havlíček. Naplno vytryskla absolutismem potlačovaná energie a našla výraz v boji za českou identitu, ale také v užitém umění. Třeba v průmyslových stavbách, v broušeném skle, v textilu nebo v odvážném nábytkovém designu. Velké novátorské malíře či skladatele biedermeier dusil a nic nebylo tehdy cizejší než myšlenka, že uměním se dá měnit svět. Ale zároveň vznikl styl pro všední den v nejlepším slova smyslu a zůstal dodnes živý pro švih, jednoduchou eleganci a kouzlo detailu.

Smrt revoluci

Nechuť ke všemu velkému a revolučnímu byla pochopitelná. Biedermeier nastoupil po otřesech spojených s Francouzskou revolucí a napoleonskými válkami, kdy se hroutily státy a velké ideje stály statisíce…