Léčba Tibetem

Česká televize v případě tohoto filmu trochu nezvládla načasování – v zahajovací den pekingské olympiády by se na programu hlavního veřejnoprávního kanálu vyjímal lépe než poslední zářijovou sobotu. Nevadí. Sedm let v Tibetu patří k těm hollywoodským filmům, které s citem pro správnou míru kombinují drama skutečných událostí s instantními dochucovadly zábavního průmyslu. Takový příběh se pro víkendový večer hodí vždycky.

Heinrich Harrer (1912–2006) byl rakouský horolezec, hvězda vysokohorského sportu a také aktivní nacista. Tedy až do roku 1939, kdy se vypravil dobýt himálajský vrchol Nanga Parbat a po neúspěšné expedici skončil v indickém zajateckém táboře. (Zatímco slézal osmitisícový vrchol, vstoupila totiž Británie do války s Hitlerem a jeho satelity.) Několikrát se pokusil o útěk, po tom posledním, konečně úspěšném pokusu, několik měsíců putoval napříč velehorami, až našel azyl v Tibetu.

Uzavřená starodávná společnost neměla cizince dvakrát v lásce, takže uprchlíci (Harrer utíkal s kolegou horolezcem Peterem Aufschnaiterem) prošli skutečnými útrapami, než se jim podařilo díky velkorysosti jednoho domorodce uchytit ve Lhase, srdci tibetské kultury a sídle dalajlamy.

Heinrich Harrer v padesátých letech napsal o svých dobrodružstvích knihu, která se stala předlohou pro film. Jen málo v ní reflektuje svou osobní proměnu během sedmi let tibetského exilu. Snadno si však lze domyslet, že z člena SS se aktivista bojující za právo tradiční kultury na sebeurčení nestane jen tak náhodou. Scénář tuhle linku rozehrává naplno a zmoudření sobeckého floutka se tak stává jedním z hlavních a nejlepších motivů filmu.

Harrerovi pomůže zejména setkání s jedenáctiletým dalajlamou, jenž si muže se „žlutými vlasy“ vyhlédne v ulicích Lhasy dalekohledem a učiní ho svým neformálním učitelem. Horolezec, jenž doma v Rakousku po divoké hádce s manželkou zanechal syna a neví, zda se s ním ještě setká, to ochotně přijímá. Vztah vyvoleného dítěte a muže, kterému chybí syn, představuje další silný moment filmu. Oba v tom druhém vidí naplnění svých neuskutečněných přání (dalajlama touhy poznat svět, Harrer touhy poznat svého syna), ale freudovský půdorys nakonec překryjí mnohoznačnější a duchovnější chvíle – jsme přece v Tibetu. Nakonec vůbec není jasné, kdo je tedy učitel a kdo žák.

Tibetologové ve filmu objevili řadu historických nepřesností, většina z nich připadá na vrub snaze francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda o větší dramatičnost a působivou zkratku. Obrazy z okupace čínskou armádou tím rozhodně neztrácejí na působivosti. Závěrečnou scénu, v níž horolezec po boku svého syna zapichuje na zasněženém alpském vrcholu tibetskou vlajku, pak může divák vnímat buď jako typický hollywoodský kýč, nebo programové politické prohlášení, že bezpráví nesmí být zapomenuto. Tím se pravděpodobně chtěl Annaudův film stát především – a podařilo se mu to.

Sedm let v Tibetu

ČT 1, 27. 9., 21.00