Hamižnost, pýcha a krátká paměť

Úvodníky nejvlivnějších globálních ekonomických deníků – jako je Financial Times – odmítají nyní hledat příčiny a ukazovat prstem na viníky. Není to podle nich na pořadu dne: nyní je třeba jednat a zastavit paniku. Pokud je situace na trhu taková, že banky si odmítají půjčovat navzájem a nikdo není ochoten uložit peníze jinam než do „bezpečných“ státních dluhopisů, je povinností státu a centrálních bank pomáhat, dokud panika nepřejde.

V Respektu – na rozdíl od Financial Times či Wall Street Journal – nejsme těmi, kdo musí být úzkostlivě zodpovědní. Naše články nemohou pohnout globálním trhem, proto si ukazování prstem dovolit můžeme.

Má smysl ukazovat na konkrétní jedince? Asi ne. I když člověk slyší kázat o současné krizi bývalého šéfa Fedu Alana Greenspana, není od věci připomenout, že s úvěrovou expanzí poslední dekády má cosi společného. Nebo prezident Bush: katastrofální hospodářská politika – snížení daní, obrovský nárůst schodku, nic ze slibovaných reforem, neschopnost zrušit jediný nesmyslný státní výdaj. „Zodpovědných jedinců“ by se jistě našly ještě desítky, možná stovky.

Daleko důležitější je však poukázat na vlastnosti, které finanční katastrofu umožnily. Začněme třeba hamižností: chceme pořád víc, ale hlavně to chceme co nejrychleji. Nespoříme, a protože chceme všechno hned, příliš se zadlužujeme. Neplatí to jen pro Američany, celý svět se od nich rychle učí. Sem patří i toto: když se daří, platy šéfů a manažerů zázračně rostou, když se nedaří, rostou taky. I malé dítě chápe, že tady něco páchne.

Potom máme cosi jako touhu po bezrizikovém světě. Lidé touží po tom, že zkonstruují takový druh bezproblémového systému či kapitalismu, kde se všem bude stále lépe dařit. S tím je svázána i pýcha. Bohorovní, namyšlení (a příliš dobře placení) matematici konstruují babylonskou věž „futurologických“ produktů, které mají eliminovat riziko. Sem patří i sen o „moderním“ kapitalismu bez poklesů a prohlubní.

A pak je tu krátká paměť. Přehrady okrajují lidskou zkušenost s velkou vodou, která přijde jednou za pět či deset let, a pak je člověk zaskočen vodou stoletou, kterou přehrady nezastaví, ale naopak ničivý proud zrychlí. Stejně tak se lidem pomocí „sofistikovaných nástrojů“ daří eliminovat malé finanční krize a výkyvy, ale zapomíná se na to, že ty velké jednou musejí přijít. Že to zní, jako když velebníček káže? Ať si to každý přebere sám.