Co na mě ví můj mobil

Od září se zase zvýšila možnost zdejší policie a tajných služeb nahlížet do soukromí každého člověka. Na kamery a odposlechy jsme si už ve jménu boje proti teroristům a organizovanému zločinu zvykli, policejní možnost sledovat naše bytí krok za krokem skrze mobily a počítače zatím do obecného povědomí nepronikla. Přitom trvá už tři roky a právě teď se ještě zvětšila. Nově schválený zákon, jak upozorňují experti, dává navíc policii od Nového roku právo sledovat prakticky kohokoli skrze mobil a počítač bez povolení soudu.

Důl na informace

O takovém přehledu nad pohybem a konáním lidí se policii a tajným službám donedávna ani nesnilo. V Česku je třináct milionů mobilů a 1,5 milionu připojení k internetu, to už je slušný důl na informace. Už tři roky za vámi může policista v záznamech dojít všude, kam jste se hnuli s mobilem, zjistit vaše kamarády a kontakty. Může také zjistit, z jakého počítače a komu jste posílali e-mail, s kým jste chatovali nebo jaké webové stránky jste navštívili. Pro policii a tajné služby jsou dostupná prakticky všechna místa, kde člověk zanechal tzv. elektronickou stopu.

Pro policii a tajné služby jsou dostupná prakticky všechna místa, kde člověk zanechal tzv. elektronickou stopu. Nyní od září může policie z archivu operátorů vyčíst také to, kdy a odkud jste volali, i když vám dotyčný nezvedl telefon. A od Nového roku to může policie v případech označených mlhavě za „závažné“ udělat bez svolení soudce. Do sítě podezřelých se tak může dostat každý, kdo mluvil, chatoval, e-mailoval nebo jen prozvonil někoho, kdo je v hledáčku policie či tajné služby. Tam se ovšem může dostat i autor tohoto článku, jen proto, že absolvoval profesní schůzku se zlodějem aut.

Větší pravomoci v průniku do soukromí vykládají bezpečnostní složky po celém světě jako nutnou daň za úspěšnou ochranu před terorismem. Po teroristických útocích v londýnském metru a autobusech z roku 2005 se ukázalo, že policie dokázala pachatele i jejich komplice dopadnout hlavně díky jejich vzájemným telefonátům. To přesvědčilo i část skeptiků v Evropské unii, že je potřeba přijmout směrnici pro všechny členské státy, která by využití záznamu telefonických hovorů zakotvovala. Řada zemí včetně České republiky už návrh začlenila do svých zákonů, a i když si proti širším možnostem policejního dohledu nad soukromím stěžují aktivisté v Irsku a Německu až u Ústavního soudu, další státy na přijetí směrnice pracují.

Norma je závazná pro všechny členy, ale dává značný prostor pro domácí úpravu. Namátkou: dobu uchovávání dat si může každý stát určit od půl roku do dvou let. Česko, které si v jiných případech udržuje od naplňování evropských norem odstup (například deset let staré unijní předpisy o potírání diskriminace a korupce přijímáme velmi zdráhavě), tady projevuje příkladnou horlivost. Zdejší zákonodárci příslušný zákon přijali jako jedni z prvních a jeho využití rozšířili z terorismu rovnou na všechny trestné činy. Proč ale nakonec ne? Pokud to policii pomůže potlačovat i běžnou kriminalitu a zvýšit počet dopadených pachatelů, není důvod zákon jen tak odmítat.

Sledujeme, nevíme proč a koho

Stoupenci nové normy si pochvalují, že se za tři roky v praxi velmi osvědčila. Policie přitom uvádí příklad dvou zločinců, kteří na jihu Moravy přepadli cizince, zavraždili ho a obrali o všechny osobní věci. Jeden z nich udělal chybu: z kapsy oběti vytáhl i mobil, zahodil z něj SIM kartu a pak z něj volal známým. Na místě činu mnoho důkazů nezbylo, všechno se odehrálo beze svědků, kriminálka se neměla prakticky čeho chytit. Vyšetřovatelé se ve snaze zjistit alespoň něco bližšího o mrtvém pokusili prověřit, komu volal. Zašli za telefonním operátorem, vyžádali si záznam hovorů a podle něj přišli na to, že se z přístroje volalo i po smrti zavražděného, a dozvěděli se také kdy a odkud. Díky tomu si oba pachatele vytipovali, usvědčili a poslali za mříže.

Pro dokazování před soudem je prostě podle detektivů užitečné mít důkaz, že podezřelý byl na místě činu. Policie má i další vysvětlení, proč záznamy potřebuje. „Kdyby nebylo tohoto zákona, nemohli bychom postihnout téměř žádné trestné činy, které se dějí na internetu,“ vykládá vedoucí oddělení informační kriminality na policejním prezidiu Karel Kuchařík.„Abychom věděli, kdo se skrývá například za stránkami s dětskou pornografií nebo kdo někomu vyhrožuje přes e-mail zabitím, musíme mít výpis o provozu.“ I pan Kuchařík ve své úzké strohé kanceláři popisuje jeden úspěch. „Dozvěděli jsme se, že jedna osoba chatovala s druhou o tom, jak získat obrázky dětské pornografie. Podezřelý skutečně zaslal tomu člověku fotografie a ten to nahlásil na policii. My jsme požádali o identifikaci a dopadli jsme konkrétního člověka, který nejenom nabízel obrázky, ale i pohlavně zneužíval dvě děti.“ To jsou zajímavé ilustrace, jenže oba případy jsou už notoricky známé z médií a Karel Kuchařík si na další „zrovna teď nevzpomíná“.

Co třeba statistiky? O kolik procent se podařilo díky vyžádaným záznamům srazit kriminalitu, v jakých případech se tento zásah do soukromí zatím nejčastěji používal a s jakou úspěšností? Odpověď nikdo nezná. Potíže nastávají dokonce i v případě, když se chce zvědavec dopátrat jednoduchého čísla, kolikrát policie a soudy o záznam elektronické komunikace požádaly. „My tyhle údaje nemáme, obraťte se na policejní prezidium,“ odkazuje Vladimír Řepka z tiskového oddělení ministerstva vnitra. Jak ale může ministerstvo kvalifikovaně předkládat změny zákonů ve prospěch policie, když nemá k dispozici základní údaje? „Máme je v obecné rovině, konkrétní čísla vám řeknou na prezidiu,“ trvá na svém Řepka. Ale mýlí se. „Statistiky se nevedou, údaje jsou roztříštěné. Jakási analýza by měla být v budoucnu,“ říká tiskový mluvčí policejního prezidia Jiří Gruber.

Údaje potvrzující či vyvracející oprávněnost dalších policejních pravomocí nad občanským soukromím nemají ani ti, kteří je policii udělují – poslanci. „Znám jen počty odposlechů, informace o mobilech nebo počítačích ne,“ říká člen bezpečnostního výboru sněmovny Tomáš Kladívko a jeho kolegové z výboru jsou na tom stejně. „Nenapadlo mě se po takových číslech shánět,“ říká bezpečnostní expert opoziční ČSSD Jeroným Tejc.

Odpověď na to, zda se díky záznamům daří snížit kriminalitu, neexistuje.Kolik žádostí ročně policie operátorům posílá, naznačuje zpráva T-Mobilu: jen jeho centrála registruje měsíčně „několik tisíc“ policejních požadavků. Soudci, kteří tyto žádosti povolují, si také nevedou statistiky. „Je jich výrazně méně než odposlechů,“ tvrdí ovšem místopředseda Městského soudu v Praze Bohuslav Horký. To je ve srovnání s informací T-Mobilu tak velký nepoměr, že vede k pochybnosti, zda třeba policie nežádá v jediné soudně povolené žádosti o výpisy stovek volajících. „Je to jen moje osobní zkušenost, ale žádosti policistů o monitoring se zpravidla týkají jen jednoho mobilu,“ říká soudce Horský.

Kdo nás ochrání?

Právě příklad odposlechů vede v Česku k obavám z možného zneužití policejních pravomocí nad soukromím nejsilněji. I odposlechy jsou schvalovány soudy, jejich nasazení je vymezeno jen pro jasně stanovený okruh zločinů a jsou dokonce kontrolované parlamentní komisí – a přesto už o jejich používání zdejšími bezpečnostními složkami víme své. Nejproslulejší je případ současného ministra vnitra Ivana Langra, kdy policisté před volbami zmanipulovali paragrafy, aby mohli zpravodajskou techniku na tehdejšího opozičního poslance nasadit a nakonec pod jeho soudně povolené jméno skryli ještě čtyřicítku dalších lidí z Langrova adresáře včetně dvou dětí. (Šlo o vyšetřování úniku známé Kubiceho zprávy – policejního dokumentu varujícího před prorůstáním organizovaného zločinu do české vlády.)

Léta se tu počet ročně odposlechnutých čísel pohyboval kolem osmi tisíc; počet lidí opravdu stíhaných za trestné činy, při kterých se smí odposlech použít, byl ovšem za stejnou dobu dvacetkrát nižší. To se dá spojit s informací, že počet zdejších odposlechů je v přepočtu na obyvatele osmkrát vyšší, než je průměr „starých zemí“ EU. A z nepoměru lze také vyvodit, že soudci zjevně schválili každý odposlech, o který policie požádala, aniž by zkoumali jeho oprávněnost.

Monitoring mobilů a počítačů je v konečném důsledku vlastně účinnější a efektivnější metodou než nasazování drahých odposlechů. Dosvědčují to například důkazy, jež vedly i k odhalení umělecké skupiny Ztohoven, která do vysílání České televize propašovala záběry atomového výbuchu v Krkonoších. Kriminalisté podezřívající skupinu z šíření poplašné zprávy ji údajně odhalili díky mobilům. Jak tvrdí jeden z jejích členů Roman Týc, když je policisté zatkli, předvedli jim prý záznamy, kde všude se členové skupiny pohybovali.

Takže co všechno nám teď díky technologickým vymoženostem a pravomocím policie hrozí? Stát si například může vytipovat, co dělají jemu nepohodlné skupiny, třeba odpůrci dálnic, kdo je finančně podporuje a kdo jim radí, a dopředu se na jejich akce připravit. Je známo, že ekologická skupina Greenpeace se svého času dostala na seznam extremistických organizací a už z tohoto titulu ji mohla sledovat BIS – třeba pomocí mobilů.

Jinou věcí je, že jediným adresátem záznamů o komunikaci nemusejí být bezpečnostní složky. Jsou to údaje velmi zajímavé i pro různé vyděrače, obchodní konkurenty, pojišťovny nebo třeba znesvářené manžele. „Představte si, že někdo opakovaně volá na linku pro nemocné AIDS, to může něco říkat o jeho zdravotním stavu,“ popouští uzdu fantazii Helena Svatošová z organizace Iuridicum Remedium, která se na ochranu osobních dat specializuje. „Dá se odhalit příslušnost k nějaké komunitě, v případě byznysmenů, jaké má obchodní záměry, s jakým právníkem se radil, jaké webové stránky navštívil.“ Stačí si najít komplice u policie, který citlivá data obstará. Ani to není utopie. Před pěti lety vyšlo najevo, že dva vysocí důstojníci pražské policie prodávali médiím osobní data zadržených.

Hlavním architektem schválení zákona byl ještě ministr vnitra František Bublan, avšak ten současný, Ivan Langer, ještě přitvrzuje. Co říkají na nepořádek ve statistikách, neschopnost policie vysvětlit, k čemu zákon slouží, anebo na nesrovnalosti v číslech o počtu povolených monitorů?

František Bublan si myslí, že je vše v pořádku. „O výpisy musí vyšetřovatel žádat soudce, a když do tří měsíců nic nezjistí, musí o tom napsat zprávu a soudce si dá příště s povolením větší pozor,“ popisuje poslanec Bublan kontrolní mechanismy, o které opírá svůj klid. Může ale uvést jediný případ, kdy soudce zpětně kontroloval, jak bylo naloženo s jeho povolením? „Nemohu,“ říká Bublan a připouští, že to soudci nedělají ani při nasazování odposlechů. Prostě už je výsledky policejních odposlechů nezajímají.

Koneckonců předběžné povolení soudu k cestě za údaji z mobilu a počítače nebude už brzy potřeba. Právě tato změna dnes mezi experty a kritiky vyvolává největší vzrušení. Podle členů bezpečnostního výboru ji do znění zákona protlačil ministr vnitra Ivan Langer. „Jde o nouzové situace, kdy hrozí prodlení,“ vysvětluje záměry svého stranického kolegy poslanec a bezpečnostní expert Tomáš Kladívko (ODS). Proč potom není vymezeno, kdy přesně může policista jednat „bez prodlení“? Přesně nevíme, ministerstvo slibovalo, že to dotáhne upřesňujícími směrnicemi. Už víme, že je to chyba, to se bude muset změnit, říkají všichni oslovení, včetně poslanců. Ivana Langra se nepodařilo na jeho mobilu zastihnout, měl ho vypnutý.

Bod zlomu

Nakolik budou mít státní i nestátní skupiny přístup k zevrubným informacím o našem chování, to záleží i na aktivitě veřejnosti. Například ve Velké Británii, v zemi s dlouhou tradicí svobody a občanských dovedností v kontrole moci, nepanuje vůči využití sledovacích prostředků nijak výjimečný odpor: lidé věří v potřebnost a efekt nových zákonů pro boj s terorem, a proto má země dnes například nejvíce kamer nebo databází DNA na světě.Není náhoda, že právě ve Spojeném království vznikl návrh, aby do centrálního registru všech osobních údajů měly přístup nejen bezpečnostní složky, ale i zdravotnická zařízení.

Naopak Německo, živené ještě válečnou zkušeností a tradicí aktivistů ze šedesátých let, patří k zemím s největší citlivostí k těmto údajům. Přestože má nesrovnatelně méně sledovacích prostředků, pohybuje se kriminalita ve srovnatelných číslech s Británií.

V Česku zatím ochrana osobních dat není nijak výjimečným tématem. „Lidé sice dbají na ochranu osobních dat, pokud se jich to bezprostředně dotýká, ale otázky bezpečnosti se jim jeví jako naléhavější. Ve většině průzkumů lidé žádají, aby policie byla akceschopnější a razantnější než dosud,“ říká ředitel agentury STEM Jan Hartl.„Možná to vnímají i tak, že se zatím nic tak výjimečného na poli osobních dat nestalo,“ přemítá Helena Svatošová. „Ale jsme v okamžiku zlomu, pokud se tomu zužování svobody nepostavíme, potom může být pozdě.“

(Související text Kateřiny Mahdalové na blog.respekt.cz - Die Mode aus Deutschland.)