Svět versus Trelkovsky

Vlivný americký kritik Roger Ebert prý po zhlédnutí tohoto filmu při projekci v Cannes pocítil rozpaky. Celkové kritické přijetí filmu Nájemník (1976) nebylo ve své době příliš vlídné. Ale čas dal za pravdu režiséru Romanu Polanskému. Příběh polského emigranta Trelkovského je mistrovským zakončením volné trilogie o hrdinech, kteří se v odcizeném, velkoměstském prostředí pomalu propadají do šílenství.

Od filmů Hnus (1965) a Rosemary má děťátko (1968) se Nájemník liší tím, že režisér se tentokrát soustředil na mužského protagonistu. Sám se – poprvé a naposledy ve své kariéře - obsadil do hlavní role. Není to náhoda. Nájemník je jedním z Polanského nejosobnějších filmů a odráží se v něm jeho skeptický pohled na svět. Polanski za dramatických okolností přežil holocaust a dlouhá léta se vyrovnával se zavražděním své manželky Sharon Tateové sektou Charlese Mansona. Nemá nejmenší důvod pochybovat o tom, že lidé jsou ze své podstaty krutí. Jeho život plný ran osudu by se dal charakterizovat známým paradoxním bonmotem: to, že nemáte paranoiu, ještě neznamená, že po vás nejdou.

Hlavní hrdina filmu Trelkovsky ale paranoiou trpí. Nájemník je přesnou klinickou studií záchvatů paranoidní schizofrenie. Tichý introvertní úředník se nastěhuje ve starém činžovním domě do podnájmu, z jehož okna pár dnů předtím vyskočila mladá žena Simone Chouleová. Brzy spolu s Trelkovským zjistíme, že v bytě a vlastně v celém domě není všechno v pořádku. V díře ve zdi za skříní je ve vatě schovaný zub. Na záchodě na pavlači často stojí bez hnutí sousedi a dívají se přes dvůr do okna Trelkovského bytu. A množí se také nesmyslné stížnosti ostatních nájemníků na noční rušení klidu. Že by Trelkovsky v noci po svém bytě hlučně přesunoval nábytek? Nesmysl, to bude asi ta stará nemohoucí paní nahoře.

Film se na svět dívá po většinu času subjektivním pohledem člověka, který pomalu, ale jistě propadá dojmu, že se všichni proti němu spikli. Že ho zlovolní obyvatelé činžáku, majitelé bistra, kam rád chodí, nebo kolegové z práce chtějí přimět k sebevraždě podobně jako předchozí nájemnici. Začne se po nocích převlékat do jejích šatů, lakovat si nehty a malovat se rtěnkou, prohlubují se jeho halucinace a paranoia nabývá hrozivých rozměrů. V absurdním, až černohumorném závěru Trelkovsky svůj zápas proti přesile nepřátelského světa nutně prohrává, jeho proměna v Simone Chouleovou je do nejmenších detailů dokonána.

Hlavní protagonista se stal obětí nejen svých paranoidních představ, ale také lhostejnosti okolí. Volá o pomoc, ale naráží na hradbu nezájmu. Když ho jediná blízká přítelkyně Stella (Isabelle Adjaniová) nechává před koncem samotného ve svém bytě, je na jeho psích očích vidět, že se jejím odchodem trhá jeho poslední pojítko s normální realitou. V Nájemníkovi je více z Kafky a Becketta než třeba z Hitchcocka. Hrdinu npříklad nikdo neoslovuje křestním jménem a stále musí poslouchat narážky na svůj polský původ. Viděno prizmatem existencialismu, není Trelkovského přesvědčení, že lidé jsou zákeřné, smějící se bestie, zas až tak patologické.

Nájemník

ČT 2, 18. 9., 23.20