0:00
0:00
Kultura12. 9. 20087 minut

Radikální, nevinní

Letos v létě se po delší době ve střední Evropě zastavil brazilský básník a písničkář Caetano Veloso.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Manifest tropikalistů, 1968. - Autor: Archiv Autor: Respekt
↓ INZERCE

Publikum ve Státní opeře ve Vídni stojí a aplauduje. Koncert byl bez orchestru a bez árií, pódium je téměř prázdné: jen uprostřed rozvírá vstříc publiku náruč muž s kytarou. Letos v létě se po delší době ve střední Evropě zastavil brazilský básník a písničkář Caetano Veloso.

Někteří z těch, kdo na koncert přišli, ho znají z Almodóvarova filmu Mluv s ní. Jiní poslouchali jeho popové desky ze sedmdesátých let. A ti s nejdelší pamětí si možná říkají: je to právě čtyřicet let od chvíle, kdy krásného, dravého a svobodomyslného „Kajetána“ brazilská vojenská diktatura sebrala a uvěznila, aby ho posléze společně s druhým hudebníkem Gilbertem Gilem donutila odejít do exilu.

Veloso dnes už nemá mohutné afro, ale šedou kštici a brýle. Jeho poezii a osobnímu kouzlu to ale nic neubírá: uprostřed aplausu vběhnou na scénu opery dvě divačky, aby ho mohly políbit.

Právě ve dnech, kdy Veloso koncertoval ve Vídni, odešel jeho dávný umělecký kumpán Gil dobrovolně z postu brazilského ministra kultury. Příběh hnutí „tropikalistů“ z roku 1968 tedy pokračuje.

Kultura jako kanibalismus

Student filozofie Caetano Veloso a muzikant Gilberto Gil sdíleli dychtivé přátelství od začátku šedesátých let: i za ženy si vzali dvě sestry. Oba ctili čerstvou vlnu samby a bossa-novy, brali si však inspiraci i z náboženství rodného kraje Bahia a angloamerické popkultury. „Beatles nás vzrušovali tím, že hledali, kam až se dá posunout komerční forma obyčejného popsongu,“ vzpomíná Veloso.

Prostě přijali za svůj manifest kulturního kanibalismu – antropofagie: pozřít různé vlivy ze světa a přetavit je v něco svého. To byl prý v Brazílii vždy plodný způsob vývoje.

Černý Gilberto Gil naznačuje půdorys brazilské kultury ještě jinak. Za své předky pokládá jak sem zavlečené Afričany, tak bílé portugalské kolonizátory. Tenhle svár, tvrdí Gil, koluje krevním oběhem Brazílie dodnes a tvoří z její kultury nenapodobitelnou slitinu tragédie i oslavy života.

Když hnutí Tropicália, které se utvořilo kolem Gila a Velosa, vydalo v roce 1968 kolektivní album, zazářilo tu autorsky suverénní zkřížení pop-artových a beatových vlivů, avantgard dvacátého století a magických poetik Jižní Ameriky. Byla to ovšem i jasná provokace namířená proti konzervativní kultuře. Odtud byl už jen krok k pozornosti vládnoucí vojenské diktatury. Konfliktní rok 1968 rezonoval i v Brazílii.

Brazilské máničky

První tropikalistická píseň Alegría, alegría (Radost, radost) začíná slovy „Kráčím proti větru s prázdnou kapsou, nemám kapesník ani dokumenty“ a končí opakovaným refrénem „Proč ne? Proč ne?“.

„Je to nejznámější ze všech songů, co jsem kdy napsal,“ přiblížil Veloso brazilský kontext reportérovi z New York Times. „Byla to první píseň, ve které jsme hráli na elektrické rokenrolové kytary. V Brazílii ji berou jako naše Satisfaction. Je to manifestační píseň, kterou se lidi hlásili k rockovému životnímu pocitu, ale má ironii. Mířila proti diktatuře, aniž by ji jakkoli zmínila.“ Ono „proč ne“ se na koncertech dodnes sborově řve.

„Je zakázáno zakazovat.“Nikdo z tropikalistů nevystupoval otevřeně politicky. Ale politická moc – podobně jako u českých Plastiků – nerozuměla jejich poetice a jejich absurdní, divoké projevy si brala osobně. U hnutí s prvky recese, jež si od surrealistů vypůjčilo heslo „je zakázáno zakazovat“, ani není divu. Když dostal státní soudce na koncertě šťouchanec transparentem, byla to poslední kapka. Velosa a Gila sebrali a uvěznili: obvinění nikdy nebylo jasně vysloveno.

Když jednou ráno Velosa kamsi převáděli, z chmurných tváří bachařů básník vyrozuměl, že ho jdou mučit. Bylo to jinak: brazilské autority postupovaly proti „máničkám“ podobně jako ty v normalizačním Československu a toho dne ostříhali oběma sexsymbolům mladé Brazílie hlavy dohola.

Nejlepší stipendium

V memoárové knize Tropická pravda píše Caetano Veloso o svém věznění, ale zdůrazňuje, že je nepovažuje za nějaké zvláštní utrpení. Spíše boří mýty, například o tom, že ve vězení držel protestní hladovku. Jídlo ve věznici mu prý nechutnalo a tak jedl opravdu jen minimálně. Vyděšený populární zpěvák byl tehdy dalek jakéhokoli manifestačního gesta odporu.

Gilberto Gil spojil – pro Tropicálii charakteristicky – politické zatčení s nadpřirozeným světem. „Když jsem začal hrát brazilské tradiční melodie na nástroj Rolling Stones a Beatles, elektrickou kytaru, popudil jsem proti sobě duchy jižního kontinentu. “ To zní logicky.

Londýnský exil, kam režim muzikanty po devíti měsících odsunul, byl nejlepším stipendiem, jaké mohla diktatura Velosovi s Gilem udělit. Záhy se jich ujali producenti začínajících kapel Pink Floyd a Yes: následovaly společné koncerty. V progresivním popu Londýna Brazilci vyzráli a zjistili, že mohou oslovit i mezinárodní publikum.

Cool ministr kultury

Tvůrčí dráhy Velosa a Gila se po návratu z exilu odvíjely různě a v mnoha peripetiích.

Zájem Gilberta Gila o životní prostředí a politiku vedl přes založení neziskové ekologické organizace Onda Azul (Modrá vlna) ke vstupu do Strany zelených. Když se v roce 2003 stal prezidentem Luiz Inácio Lula da Silva, udělal Gila ministrem kultury.

O nekonformnosti politika s dready, který se stará o vzdělání dětí z favel a vytváří systém volného stahování hudby, se toho napsalo víc než dost. Jenže věci jako podpora marihuany by neměly zastínit výhled na muže, který v tvorbě stejně jako v politice vždy hledal, jak spojit zdánlivě nespojitelné. „Ve své mužské předurčenosti jsem rozeznal druhou polovinu, ženu v sobě. Jako heterosexuál jsem rozjímal o své homosexuální citlivosti. Jako černoch jsem oslavoval svou duši, která hraje všemi barvami. Narozen ve své víře objal jsem v náručí víru ve všechny bohy. Jako politik jsem v environmentalismu spatřil možnost, jak překonat každodenní malicherné pachtění a dát našemu jednání ve společnosti kosmický rozměr,“ píše zpěvák a ministr, za něhož se v Brazílii navýšily kulturní výdaje o polovinu.

Dá se říct, že Gilovo působení v politice bylo užité umění svého druhu, přesto se toužil vrátit mezi umělce. Třikrát žádal prezidenta o uvolnění z funkce a napotřetí, letos v červenci, ho Lula konečně pustil.

To Caetano Veloso zůstal vždycky hudebníkem. Pro Brazílii je jedním z národních básníků, občas se mihne ve filmech jako Frida nebo Mluv s ní. I princip antropofagie je v jeho albech pořád živý. Vytvořil poctu Federiku Fellinimu, brazilskou hudební dikci uplatnil na albu amerických písní: „Když Amerika už léta po svém hraje Jobimovy a Gilbertovy samby, proč bychom si my neměli hrát Gershwina, Dylana, Nirvanu?“ Album A Foreign Sound je ale výjimečné: anglicky zpívá Veloso jen na desce z londýnského exilu a tady. Díky portugalštině na dalších čtyřiceti albech pořád zůstává pro zbytek světa spíš v pozici alternativní superstar .

Ale když v létě roku 2008 sledujete po dvě hodiny na scéně muže s kytarou, vidíte, že rebel brazilského osmašedesátého roku stárne zdárně. Zatímco Gil řádil v politice, Veloso, rozpřahující pokorně a jakoby bezradně ruce před vídeňskou Státní operou, zůstává zástupcem čisté imaginace, bez níž by revolta hnutí Tropicália nebyla tak nevinná, nápaditá, radikální – a blízká našim dnešním pocitům.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].