Ztraceno v přechodu

Vztah mezi starším mužem a mladou dívkou nepatří ve filmech k zvlášť originálním tématům. Francouzský režisérský veterán Claude Berri ho ale ve snímku Posluhovačka (2002) zpracoval se vzácně ironickým nadhledem. Vznikla malá, nenápadná, ale velmi uvěřitelná sonda do života padesátníka, který se vyrovnává se samotou a vnitřní prázdnotou poté, co ho po patnáctiletém vztahu opustila manželka s milencem.

Už první záběry jasně naznačují, že hlavní hrdina Jacques (Jean-Pierre Bacri), jinak vytížený zvukový inženýr v hudebním studiu, neprochází zrovna nejšťastnějším životním obdobím. Kamera projíždí pokoji luxusně zařízeného pařížského příbytku, kde vládne eufemisticky řečeno nepořádek. Vedle neustlané postele se vrší hromady poházených knih, změti předmětů na stole v obýváku vévodí prázdná láhev vína a popelník plný nedopalků. I samotnému Jacquesovi, kterého poprvé vidíme, jak spí oblečený a v botách na gauči, je jasné, že si bude muset udělat pořádek aspoň v bytě, když v sobě se mu to nedaří. A jakmile druhý den objeví v oblíbeném bistru inzerát nabízející za směšný peníz úklidové služby, neváhá a najme si posluhovačku.

Lauře (Émilie Dequenneová) je dvacet a z rošťácké tváře jí vyzařuje směs naivity, spontánnosti a oddanosti. Zprvu dochází do bytu uklízet dvakrát týdně, ale poté, co se odměřený Jacques dozví, že Lauru bývalý partner vyhodil z podnájmu, uvolí se, že ji u sebe pár dnů nechá bydlet. Samozřejmě dojde na sex, ale tam, kde by se jiní tvůrci neubránili klišé vášnivého milostného vzplanutí, Berri se realisticky drží při zemi. Jacques je totiž stále citově připoután k bývalé manželce (kontroverzní feministická režisérka Catherine Breillatová), a v tom, že spí s dívkou, která by mohla být jeho dcerou, je kromě stopy zvědavé ješitnosti spíše soucit a laskavost než nějaký mužský vilný chtíč. Dobře si totiž uvědomuje pomíjivost věkově nerovného vztahu, který se projevuje nejen odlišným vkusem v hudbě nebo zálibou v jiných televizních pořadech, ale i temperamentem a celkovými životními zkušenostmi.

Velkou zásluhu na věrohodnosti subtilního snímku má ústřední herecká dvojice. Émilie Dequenneová talent už ukázala v titulní roli v Rosettě bratří Dardennů, za niž dostala v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon. A Jean-Pierre Bacri je jako rozjitřený Jacques prostě skvělý. Na zakaboněném obličeji má neustále nasazený hořký psí výraz, z něhož sálá melancholické duševní rozpoložení. Hereckým projevem připomíná Billa Murraye ze Zlomených květin nebo ze Ztraceno v překladu, jehož příběh je atmosférou a vyzněním Posluhovačce velmi blízký.

Výborně vystavěný závěr, odehrávající se na mořské pláži kdesi v Anglii, přidává další plusové body netradiční romanci, v níž vlastně nejde o lásku, ale o neřízenou srážku nekompatibilních bytostí, jejichž osudy se krátce střetly jenom proto, aby si na chvíli poskytly oporu a sílu pokračovat v životě dál.

POSLUHOVAČKA

9. 9., ČT 1, 23.00