0:00
0:00
Česko5. 9. 20083 minuty

Společné ideály

„Dnešní generace studentů nemá žádné společné ideály,“ litoval před deseti lety jeden z mých profesorů na univerzitě v Brémách.

Astronaut
Autor: Respekt

„Dnešní generace studentů nemá žádné společné ideály,“ litoval před deseti lety jeden z mých profesorů na univerzitě v Brémách. „Každý myslí jen na svoji vlastní seberealizaci.“

↓ INZERCE

Ten profesor pochází z Polska, a když to říkal, porovnával situaci nejen se společenskými ideály hnutí ‘68 na Západě, ale zároveň vzpomínal i na přelomovou náladu ve své rodné zemi v 70. a 80. letech, když sám byl studentem. Na ten euforický pocit, že se přece jenom dá něco změnit na společenských poměrech, pokud všichni táhnou za jeden provaz.

Na slova svého polského profesora vzpomínám dost často. Pravě toto nadšení skoro celé společnosti a pocit, že mnoho jednotlivců společně dokáže prosadit změnu, pokud o ni dostatečně usilují– pravě to je v mých očích nejdůležitějším odkazem pražského jara. V tom vidím i společného jmenovatele s událostmi roku 1968 v Německu. Je velká škoda, že jak v Německu, tak v Čechách dnes na místo občanské angažovanosti mnohde nastoupila lhostejnost a pasivita vůči věcem veřejným.

Jako konformní, ba dokonce bezpáteřné snaživce charakterizoval německý časopis Die Zeit nedávno současnou německou mládež. Popsal ji jako generaci myslící v prvé řadě na vlastní materiální blaho a zoufale se pokoušející najít zabezpečení a jistotu ve stále nejistějším světě kolem sebe. Ve světě, o kterém je přitom přesvědčena, že se stejně nedá změnit.

Pražské jaro spočívalo ve velké míře na angažovaném postoji lidí, kteří se snažili sami ovlivnit dění a nechtěli být jen jeho pasivními oběťmi. Dnes je ovšem i v Čechách patrná snaha o individuální štěstí a ústup do soukromí – podobně jako po roce 1968.

„Začátkem 90. let jsme si všichni mysleli, že dění je v našich rukách,“ řekla mi v rozhovoru předsedkyně jednoho občanského spolku v Praze. „Poté jsme poznali, že to je dlouhodobý proces. Mnozí z nás byli z toho zklamaní.“

Znám tady i dnes spoustu obdivuhodných občanských aktivistů. Přesto mám ale často pocit, že pro mnoho lidí tady nejen politika, ale i společnost kolem představují jakési nutné zlo, proti kterému je třeba obhájit vlastní zájmy.

Chápu, že Češi nesnášejí společenské ideologie, které jim někdo jiný nařídí. Ale to nemusí znamenat, že by nebylo čas od času na místě položit si otázku, kam kráčí společnost, ve které žijeme, jestli s tím směrem souhlasíme a jak bychom jej případně mohli nějakým způsobem ovlivnit.

Autorka pracuje v německé redakci ČRo.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].