Kritika bez servítků

Bohumila Doležala (1940) znají dnes čtenáři, respektive mediální konzumenti, zejména jako publicistu a politologa. O jeho výrazné literárně-kritické minulosti se ale mimo odborné kruhy neví prakticky nic.

Může si za to trochu sám: považuje totiž své kritické dílo za uzavřené a nechce se k němu vracet. Nikoli proto, že by se od něj distancoval, nýbrž proto, že se zkrátka přestal literaturou zabývat. A mohou za to také mnozí tuzemští básníci, literární historici a kritici aktivní v 60. letech: tehdy si s Doležalem velmi často nevěděli rady, přesněji měli ho – eufemisticky řečeno – ve výrazné neoblibě.

Není těžké poznat, proč. S řadou z nich polemizoval a bezohledně sejmul buď jejich dílo, nebo dílo jejich vzorů. Od té doby je ignorován, případně odbýván jako pisálek, který se „naštěstí pro literaturu vrhl po sametové revoluci na politologii“. Pod názvem Netrpěná literatura vydalo teď nakladatelství Torst díky péči editora Petra Šrámka soubor Doležalových kritických statí z let 1964–1970, které vycházely převážně v jeho domovské kulturní revue Tvář. O pozoruhodné knize se příznačně mlčí. Je na světě už dva měsíce, ale dosud žádná recenze.

Politologova minulost

Revue Tvář se v 60. letech zásadně lišila od ostatních časopisů a to jí v roce 1965 zajistilo první přechodnou likvidaci. Druhá a definitivní…