Gruzínci jsou naši bratři

Z Ruska neodešla z politických důvodů. „Prostě mi tam už nebylo příjemné pobývat,“ říká ekonomka Tatiana Anikinová. V roce 2006 proto odjela z Moskvy nejprve do Londýna, kde žila dva roky. Nedávno se však přistěhovala do secesního domu na pražských Vinohradech, pracuje jako nezávislá novinářka a prý se v České republice cítí spokojeně. Zatímco vypráví o svém strachu z autokratické vlády Kremlu, o nové vlně zbrojení a o tom, co si myslí o válce na Kavkaze obyčejní Rusové, přede jí u nohou vypasený černočerný kocour. Podobný tomu z románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka…

Jak vnímají obyčejní Rusové válečný konflikt Ruska a Gruzie? Cítí strach, obavy, oslavují vítězství, nebo prostě nechápou, co se to kolem nich děje?

Je to horší, než se na první pohled zdá. Vláda si mne ruce, že se jí konečně podařilo přijít s něčím, po čem populisté v rámci Ruska už delší dobu volali. Premiér Putin a prezident Medveděv jako by počítali najisto s tím, že tvrdá odveta vůči Gruzii bude přijata s pochopením. Chtěli lidem ukázat, že se Rusko vzmužilo, vzpřímilo a hrdě chrání před světem své zájmy. Říkají doslova: „Konečně jsme dokázali světu, že je Rusko opět velmocí a nenechá si do své politiky mluvit.“ Je to populismus nejhrubšího zrna, a bohužel to zabírá.

Je v Rusku hodně lidí, kteří jsou hrdí na to, že Rusko ukázalo svoji sílu…