Švýcar na cestách
Polní střelba je oblíbeným sportem Švýcarů, píše Klaus Merz (1945). Putování Merzova hrdiny Duboise v románu Pojedete se mnou k moři, slečno? připomíná vlastně dráhu projektilu.
Polní střelba je oblíbeným sportem Švýcarů, píše Klaus Merz (1945). Putování Merzova hrdiny Duboise v románu Pojedete se mnou k moři, slečno? připomíná vlastně dráhu projektilu. Jenomže když střela dorazí do cíle, ten tam není a Dubois skončí ve svodidlech, respektive na jednotce intenzivní péče s podezřením na vnitřní zranění. Ve stejné nemocnici, kde před rokem zemřela jeho matka.
Na této časové spirále se odvíjí tok vyprávění. Hrdina během jedné noci v nemocničním pokoji popisuje na diktafon své putování napříč hornatou zemí, život svých rodičů, vztah k matce, vlastnímu dítěti a k ženě, vztah ke Švýcarsku. Formou románu je samomluva a „samomluvy patří k reáliím hornatých oblastí“, píše Merz. „Možná je právě toto naše poslední jistota, vlaky jsou příliš hlučné, kolemjdoucí příliš vzdálení, hory příliš blízké.“
Jet k moři
Švýcarsko v podání Klause Merze připomíná se svými domky a zahrádkami jakýsi antiseptický hřbitov, je to společnost založená na donucování a potlačování. „Když tu není veselo, ať je tu aspoň čisto,“ myslí si Duboisova matka, když zuřivě drhne kohoutky. „Nestala jsem se tímhle z legrace,“ říká si, když leští podlahu. „Jejím životem byla křeč,“ shrne to zpětně její syn, který se k ní dokázal přiblížit jen asi dvakrát v životě, podruhé v den jejího…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu