Spory o elixír

V zorném poli mikroskopu nehybně spočívá několik tmavých kruhových skvrn. Každou z nich tvoří desítky drobných útvarů – kmenových buněk pocházejících z lidského embrya starého pouze několik dní. Pro někoho představují naději na převratnou léčbu, jiný v nich vidí svědectví o zločinu spáchaném na vyvíjejícím se člověku.

„Často přednáším pro veřejnost. Lidé se občas hlásí o slovo a nadávají mi, že jsem nacistický doktor,“ říká William Lensch, genetik z hematologického a onkologického oddělení Dětské nemocnice Boston, v jejíchž laboratořích se nacházíme. „Ale když vidíte ty pacienty a jejich rodiny…“ Nedokončí větu a neurčitě ukáže k oknu, za nímž se nachází jedna z budov nemocnice s průčelím pomalovaným veselými dětskými obrázky. „Je těžké sedět se založenýma rukama a dívat se, jak jiní pracují,“ vysvětluje americký vědec, proč se do výzkumu kmenových buněk zapojil.

Nehybné kolonie buněk jako by byly povzneseny nad všechny spory, tiše a důstojně skrývají tajemství rodícího se života. Jsou „zmrazeny“ v čase – uchovávají si totiž zázračnou schopnost proměnit se na kterýkoliv z více než dvou set typů buněk, jež se vyskytují v lidském těle. Nacházejí se ve stavu, v němž v lidském zárodku vydrží jen několik hodin, maximálně jeden či dva dny. Pak část svých mimořádných schopností ztratí.

V buněčné kultuře ale přetrvají roky. Vědci je zkoumají a zároveň hledají cesty, jak je přimět k tomu, aby se změnily v nervové buňky (neurony), buňky slinivky produkující inzulin či tkáň srdečního svalu. Nikoliv bez úspěchu; studie naznačují, že by tak bylo možné pomáhat například lidem po infarktu, po úrazu páteře či s onemocněním mozku. Embryonální kmenové buňky by se mohly časem stát elixírem, který promění tvář současné medicíny.

Zatím ale mění spíše charakter debat o etice lékařského výzkumu. Jejich odběr totiž v současnosti znamená zánik embrya. Ačkoliv jde zpravidla o lidské zárodky beztak určené k likvidaci (většinou přebytečná embrya po umělém oplodnění, zmrazená v kapalném dusíku), pokládají někteří lidé takové nakládání s útvarem, jenž se může stát živým člověkem, za nepřípustné. Zatímco v Česku nezaznívají jejich námitky příliš hlasitě, v konzervativnějších částech světa, třeba v Německu či USA, ovlivňují kritici tohoto výzkumu veřejné mínění i politiku a ve Spojených státech dokázaly jejich protesty vědcům značně zkomplikovat život.

Poprvé na lidech

Úvahy o kmenových buňkách nedávno vstoupily i do života Jiřího Kudrny, osmadvacetiletého rodáka z Rožnova pod Radhoštěm. Dříve jezdil po světě, vydělával si na stavbách nebo jako výčepní v barech a o poznatky lékařské vědy se příliš nestaral. Dobrou náladu neztrácí ani dnes; mnohé se však oproti dřívějšku v jeho životě změnilo.

Loni cestoval po indické části Himálaje a trochu tu i pracoval. Když se to neštěstí stalo, právě pomáhal s úpravou teras nad místní vesnicí. Kus terasy se náhle utrhl a sesul se přímo na něj. „Lehce mi to poranilo záda,“ říká Jiří Kudrna o úrazu, který by bezpochyby většina lidí popsala mnohem dramatičtějšími slovy. „Toho materiálu nebylo moc, tak půl kubíku, skončil jsem nahoře na té hromadě a ani jsem neztratil vědomí. Jenže jsem necítil nohy. Člověk si uvědomí, že to asi bude nějaký průšvih."

Následoval převoz do nemocnice v Dillí a operace. Jiří Kudrna měl nalomený jeden z hrudních obratlů a poškozenou míchu. „Nohy mi úplně ochrnuly, ztratil jsem citlivost v polovině spodní části těla,“ vypráví.

Dnes je na tom podstatně lépe. Mícha nebyla úplně přerušena a díky rehabilitaci se mu vrací cit i schopnost hýbat nohama. Může vstát z invalidního vozíku a ujít o berlích několik set metrů. „Učím se znovu chodit,“ říká. Fyzické práce a dobrodružného cestování se ale bude muset vzdát, hledá si spíše sedavé zaměstnání u počítače.

Pacienti po úrazu páteře už roky čekají na průlom v léčbě, který by jim nabídl naději. Možná k němu dojde právě díky embryonálním kmenovým buňkám – alespoň to slibuje biotechnologická společnost Geron Corporation ze Silicon Valley v Kalifornii. Terapie, kterou firma vyvinula, by mohla v dohledné době, snad ještě letos, vstoupit do fáze zkoušek na lidských pacientech (dosavadní testy provedené na zvířatech ukázaly, že lze do jisté míry pomoci jedincům, u nichž zákrok proběhne během několika dnů po přerušení míchy). Byl by to vůbec první případ, kdy by buňky odebrané z raných embryí posloužily k léčbě lidí.

Vědci z Geronu dovedou embryonální kmenové buňky přimět k tomu, že se „vydají na cestu“: začnou se vyvíjet směrem k neuronům a dalším buňkám, jež by poškozené míše pomohly se částečně zahojit. Proměnu buňky dokončí až v těle pacienta, a právě tím pomohou k regeneraci či přinejmenším zabrání tomu, aby se poranění dále šířilo. Je tu ale jistý velmi vážný problém: do lidského těla se může omylem dostat i buňka, která se ještě po žádné vývojové cestě nevydala, je dosud v prvotním, „zárodečném“ stavu. Pak by mohlo dojít ke katastrofě; buňka pocházející z embrya „neví“, proč se náhle ocitla v dospělém člověku, začne se nekontrolovatelně dělit a nastane rakovinné bujení.

Jak získat svědka

Dětská nemocnice v Bostonu stojí na okraji čtvrti, v níž odjakživa sídlili lékaři, a proto se jí říká Pill Hill (pilulkový kopec). Součástí kliniky je i jedna z největších pediatrických výzkumných laboratoří na světě. U vchodu do její moderní, částečně prosklené budovy zastavuje návštěvníka bezpečnostní služba; čekáme, až se objeví William Lensch a novinářskou návštěvu si osobně vyzvedne.

Na rozdíl od firmy Geron se dr. Lensch a jeho kolegové nepokoušejí vyvinout nějakou konkrétní metodu léčby, spíše studují určité nemoci a snaží se pochopit, proč a jak vznikají. I v tom jim mohou kmenové buňky pomoci.

V nemocnici se léčí například děti s Fanconiho anémií, vrozeným onemocněním krve, které zřejmě propuká už v prenatálním stadiu. Jejich kostní dřeň selhává a odumírá, protože je velmi citlivá na nepříznivé vlivy, třeba působení benzenu z výfukových plynů nebo přirozené radioaktivní záření hornin. „Ty děti umírají dříve, než se naučí řídit auto nebo jdou na první rande,“ říká Lensch.

„Když zkoumáte tkáň pacienta s nějakou geneticky podmíněnou nemocí, choroba už propukla, zločin se stal,“ vysvětluje americký vědec podstatu své práce. „Můžete jenom ohledat místo činu. My ale potřebujeme svědka.“

Jinými slovy: Fanconiho anémii obsahovaly už embryonální kmenové buňky nemocných dětí. Ty se dávno před narozením dítěte změnily v první generaci krvetvorných buněk (v nichž nemoc tikala jako časovaná bomba) a vědci by potřebovali vědět, jak se to stalo. Jak to ale zjistit, když ona proměna proběhla ve skrytu matčina lůna? Badatelé potřebují získat embryonální kmenové buňky se zakódovanou nemocí a pozorovat pak vznik nemocné tkáně doslova v přímém přenosu.

Zeptáte-li se Williama Lensche, kde získává peníze na výzkum, dozvíte se, proč je americká věda tak silná. Laboratoř v dětské nemocnici funguje díky financím z grantů, které získává nejen od státu, ale i od výzkumných institucí, jež fungují čistě díky filantropii. Například od věhlasného Ústavu pro lékařský výzkum Howarda Hughese, který v roce 1953 založil významný průmyslník a filmový magnát. Kromě toho dostává laboratoř peníze od bohatých soukromníků i přímo (prostřednictvím darů, nikoli z grantů). Má tedy hodně zdrojů, a tím i značnou nezávislost. Příspěvek dětské nemocnice, v níž se pracoviště nachází, proto může zůstat jen malý.

O svém výzkumu vypráví Lensch tichým naléhavým hlasem. Vysvětlovat veřejnosti, co se v laboratořích odehrává, je podle něj velmi důležité; pokud tomu lidé nebudou rozumět, jejich nesouhlas poroste – řada Američanů se domnívá, že vědci zabíjejí děti, které by se jinak mohly narodit, nevidí žádný rozdíl mezi odběrem buněk z přebytečných či poškozených embryí a interrupcemi.

Bush to nezastaví

Otevřenost, s níž Lensch hovoří, nebývá v Americe v tomto oboru tak úplně zvykem – řada zdejších vědců zkoumajících kmenové buňky se rozhovorům s novináři spíše vyhýbá, protože se obává výhrůžek ze strany odpůrců pokusů s embryi. Pustit si ráno počítač a najít e-mail s výhrůžným obsahem pro ně není nijak neobvyklé.

Ostatně ještě před několika lety to v USA vypadalo, že výzkumu kmenových buněk odzvonilo. Zdálo se, že lidé jako William Lensch si budou muset hledat jinou práci. Prezident Bush totiž v roce 2001 zakázal věnovat federální peníze na výzkum všech linií embryonálních kmenových buněk kromě těch, které tehdy již existovaly.

Prezidentovo rozhodnutí, motivované etickými důvody a nadšeně vítané konzervativnější částí společnosti, zpočátku v očích mnoha politiků vypadalo jako rozumný kompromis: nebraňme vědcům zkoumat buněčné linie, které tu už jsou, ale nepoužívejme státní peníze na vytváření nových. Američtí výzkumníci však začali okamžitě upozorňovat, že je embargo postihne velmi těžce. Podrobná inventura ukázala, že existuje pouze asi 22 použitelných linií embryonálních kmenových buněk, zbytek se pro výzkum nehodí. A buňky téměř všech linií byly pěstovány na myší tkáni, takže kvůli riziku přenosu zvířecích virů nikdy nebudou moci sloužit k léčbě lidí.

To je přitom hlavní cíl, který si veřejnost od výzkumu slibuje. Pacienty po mrtvicích, s poškozením mozku, Parkinsonovou chorobou, amyotrofickou laterální sklerózou a desítkami dalších chorob nedokážeme dnes vyléčit, protože příslušné buňky odumřely, neexistují nebo jsou nevratně poškozeny. Žádný lék ani operace to nemohou změnit, jediná možnost je dodat je do organismu zvenčí. Pokusy s embryonálními kmenovými buňkami jsou v současné době nejnadějnější oblastí výzkumu. Mnozí vědci doufají, že už za deset let by elixír mohl začít pomáhat přinejmenším lidem s Parkinsonovou chorobou a vrozenými formami cukrovky.

Ve vědecké komunitě i mezi pacienty proto po Bushově rozhodnutí zavládlo rozčarování. Noviny psaly o tom, že se těžiště bádání přesune do Evropy či Asie a Spojené státy přestanou hrát prim. Ale nedopadlo to nakonec tak špatně.

Na pracovišti Williama Lensche se dnes Bushovo embargo projevuje pozoruhodným způsobem. „Stojíte teď v jiné laboratoři než já,“ říká s úsměvem vědec. Pohlédnu na něj s nedůvěrou, dělí nás totiž sotva metr. Když se ale můj pohled stočí na uličku, v níž se nacházíme a která se táhne několik metrů k oknu, mám pocit, jako by ji uprostřed rozdělovalo neviditelné zrcadlo: řada přístrojů, zkumavek a dalších předmětů na jedné straně má svůj protějšek, dokonalou kopii na straně druhé.

Písmena NP, jimiž je označena pravá část uličky, znamenají non-presidential, tedy neprezidentské. Vědci mohou v této části uličky pracovat s libovolnými liniemi kmenových buněk. Výzkum tu probíhá pouze za peníze soukromých dárců, kterých není málo – portréty těch nejvýznamnějších zdobí prostorná atria ústavu. V části levé to tak jednoduché není; za federální peníze se tu zkoumají pouze povolené linie, které existovaly před uvalením embarga.

Ani ta nejmenší maličkost nesmí překročit pomyslnou dělící linku. „Když mi dojde páska,“ vypráví Lensch a ukazuje na kotouč lepicí pásky na polici v pravé části uličky, „nesmím si vzít odsud,“ říká a sahá do levé části, kde spočívá přesně stejný kotouč. Pro návštěvníka z postkomunistické země je překvapující vidět amerického vědce, který kromě překážek, které mu postavila do cesty příroda, bojuje i s nezanedbatelnými byrokratickými bariérami.

Prázdná láhev od rumu

V Česku žádná taková omezení neplatí, naše zákony se podobají spíše liberálním britským. Kmenové buňky z embryí tu odebírat lze, žádné povolené a zakázané linie neexistují. Čeští vědci také mohou – stejně jako jejich britští kolegové – embrya pro výzkumné účely dokonce vytvářet pomocí klonování.

Ve zbrusu novém campusu Masarykovy univerzity v Brně, budovaném pomocí půjčky Evropské investiční banky, najdeme moderně vyhlížející laboratoře. Zdejší vědci úspěšně vypěstovali sedm linií embryonálních kmenových buněk.

Ještě nedávno navíc patřili ke světovým pionýrům. Lidské embryonální kmenové buňky se poprvé podařilo izolovat v roce 1998 americko-izraelskému týmu, biologové z Brna uspěli už v roce 2003 jako třetí na světě. Podařilo se tu totiž dát dohromady vědce, kteří měli dlouholeté zkušenosti s pokusy na myších embryích a embryonálních kmenových buňkách, s odborníky na asistovanou reprodukci, kteří dovedli zacházet s lidskými embryi.

Američané se začali obávat, že je předhoní i malé Česko.Pro Američany byla tehdy zpráva přicházející ze vzdálené země velkým překvapením. Brněnský tým dostal zajímavé nabídky ke spolupráci a jeho výsledky vzbudily pozornost i v amerických médiích. Vedoucí týmu Petr Dvořák, nyní přednosta Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, vzpomíná, jak za nimi do Brna přijel Gareth Cook, reportér listu Boston Globe, který o dva roky později dostal za své články o kmenových buňkách Pulitzerovu cenu: „Vypadal jako studentík z dobré americké univerzity, ovšem o kmenových buňkách věděl téměř vše. Zajímal se i o to, jak funguje česká věda, kdo tahá za různé drátky ohledně peněz a podobně.“

Cookův tehdejší článek s překvapivým titulkem „Americký výzkum kmenových buněk nabírá zpoždění“, v němž se o Dvořákově týmu píše, odráží nejistotu, která v USA vládla v době největšího bushovského „temna“: nepředběhne nás dokonce i malá a neznámá země za oceánem? Země, v níž – jak se v článku píše – dr. Dvořák „ve své nedostatečně financované laboratoři používá prázdné lahve od rumu coby kultivační misky“.

Dnes jsou časy „prázdných lahví od rumu“ už minulostí. Na brněnském pracovišti najdeme moderní aparatury, peníze na výzkum získávají brněnští vědci především ze státního rozpočtu a z Bruselu. Na chodbách a v laboratořích ústavu zní čeština i angličtina, postgraduálním studentům se tu po moravsku říká „děcka“. Návštěvník si zkrátka odnáší dojem moderního pracoviště na světové úrovni, kde vládne přátelská a tvůrčí atmosféra.

Můžeme tedy ve výzkumu kmenových buněk konkurovat USA? Odpověď Petra Dvořáka je překvapivě skeptická: „Myslím, že nemáme vůbec šanci udržet s Američany krok.“ Brněnský tým se věnuje základnímu výzkumu, který je méně náročný na získávání peněz. Kdyby chtěl postoupit třeba k hledání léčby Parkinsonovy nemoci, znamená to velkou obtíž. „Deset let bychom nic nepublikovali, neměli bychom granty. Když nepublikujete, umřete. Nikdo vás nezná, nejezdíte na konference, nepřijdou studenti a za dva tři roky je konec,“ vysvětluje Dvořák. Ve Spojených státech takový krok do tmy výzkumníkům ulehčuje přízeň filantropů a soukromých investorů. Běžná americká laboratoř má na výzkum v průměru desetkrát více prostředků než česká (britská „jen“ dvakrát tolik). I tak ale v oboru stále ještě vyčníváme: embryonální kmenové buňky dokázalo zatím vypěstovat nemnoho zemí, například v Polsku jejich výzkum neprobíhá vůbec, v Maďarsku je na samém počátku.

Polovina duše

Etické výhrady, které před sedmi lety přivedly amerického prezidenta až k ráznému politickému kroku, nelze odbýt mávnutím ruky. Objevují se i u nás, ale česká debata je mnohem klidnější a legislativu či financování výzkumu prakticky neovlivnila.

Podrobnější průzkum minového pole etických sporů ukazuje, že kmenové buňky jsou jen částí širší zóny sporného nakládání se vznikajícím životem. Tu zdaleka netvoří pouze interrupce, při nichž lékaři usmrcují mnohem starší embrya a zárodky než vědci v laboratořích.

Základní potíž je v tom, že neexistuje shoda v názoru, co je to vlastně lidská bytost. Katolická církev klade počátek lidské bytosti do okamžiku oplození vajíčka a další křesťanské i jiné církve mají podobný názor. Vědci se na to dívají jinak a nutno říci, že hodně různorodě.

Kmenové buňky se z embrya odebírají, když je staré přibližně pět dní. „Nemám s tím problém. Nervová činnost se projevuje až mezi druhým a třetím měsícem,“ říká Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR a Centra buněčných terapií a tkáňových náhrad UK. Připomíná tím často citovaný argument: než se začne vytvářet nervová soustava, embryo nemůže nic cítit a je spíše shlukem buněk, nikoliv živým člověkem.

William Lensch by kritickou hranici vzniku lidské bytosti posunul blíže k okamžiku oplození. Do 14. dne vývoje mohou z embrya vzniknout jednovaječná dvojčata, nelze tedy tvrdit, že je jedinečnou bytostí. „Každé z dvojčat přece nebude mít polovinu duše,“ zjednodušuje tento argument pro názornost Lensch. Jiní badatelé považují za počátek samostatné lidské bytosti už sedmý den vývoje, kdy se embryo v lůně matky spojí s děložní stěnou. Do té doby je totiž spousta zárodků přirozeně potracena. I v tomto případě by ale odběr kmenových buněk proběhl dříve, tedy z útvaru, který ještě „není člověkem“.

Kdyby se embryo posadilo

Biolog a katolický kněz Marek Vácha, přednosta Ústavu etiky při III. lékařské fakultě UK, s žádným z těchto názorů nesouhlasí: „Proces, jímž se oplozené vajíčko vyvíjí a který končí až smrtí jedince, je natolik plynulý, že v něm nelze uměle stanovovat nějakou dělící čáru. Bylo by hezké, kdyby se embryo v určitém okamžiku posadilo a začalo vnímat, ale ono to tak není. Jsem proto proti všem pokusům na embryích.“

Otázkou pak ale je, jak nakládat s miliony přebytečných embryí, která v Evropě, v USA a dalších částech světa zbyla po umělém oplodnění a která už nikdy nedostanou vstupenku na tento svět. Ženy, z jejichž vajíček vznikla, už děti nechtějí a náhradních matek, které by stály o to nadbytečná embrya donosit, je jen velmi málo. Embrya ovšem nelze uchovávat věčně a další neustále přibývají. Lékaři proto jejich existenci v mnoha případech ukončují. Proč je tedy se souhlasem dárců biologického materiálu, z něhož byla vytvořena, nepoužít na výzkum?

„To je svým způsobem tautologie, uvažování kruhem. Ta embrya vůbec neměla vzniknout,“ zdůrazňuje dr. Vácha. Ale znovu: když už tu jednou jsou, smíme je využít? „Velmi opatrně bych řekl, že ne,“ odpovídá Vácha a pokračuje: „Je to podobný problém, jako když Němci za války zkoumali vliv podchlazení na lidský organismus. Dělali to na Židech. Některé ty práce nestojí za nic, ale některé jsou velmi dobře udělané. Smíme používat poznatky získané takovou cestou, nebo máme tyto studie zlikvidovat? Jsem rozhodně proti tomu, abychom je využívali.“

Pohled Marka Váchy neznamená, že by se lidé měli vzdát umělého oplodnění. Lékaři by však podle něj neměli vytvářet více embryí, než kolik jich pak vloží do dělohy. (Dělají to proto, aby ženě ušetřili další nepříjemnou a rizikovou hormonální stimulaci nutnou pro odběr vajíček, kdyby pokus o umělé oplodnění selhal.) Například v Německu je vytváření nadpočetných embryí zakázáno.

Také Josef Kuře, odborník na lékařskou etiku z Masarykovy univerzity v Brně, pokládá nedávnou praxi kolem umělého oplodnění za nešťastnou: „Začali jsme vytvářet tisíce nadpočetných embryí, aniž jsme přemýšleli o dlouhodobých důsledcích. Bioetika by měla přijít s novým konceptem uvažování – ne hasit požáry, ale předcházet jim,“ míní brněnský filozof a bioetik.

Nadějné pokusy

Komplikované etické spory a složité pokusy v laboratořích, které mají k praktickému využití daleko, by mohly vzbudit dojem, že kmenové buňky zatím nemají pacientům co nabídnout. Ve skutečnosti se používají k léčbě již poměrně dlouho, jen to nejsou buňky odebrané z raných embryí. Lékaři je získávají z kostní dřeně, periferní (žilní) nebo pupečníkové krve či z jiných částí dospělého organismu a ve vzácných případech také z potracených lidských zárodků. Všechny tyto takzvané dospělé kmenové buňky mají podstatně méně slibné vlastnosti než buňky embryonální, zato ale neskrývají riziko vzniku rakoviny.

Pomocí dospělých kmenových buněk se léčí například leukemie a další onemocnění krve (což známe jako transplantaci kostní dřeně) a v poslední době nacházejí uplatnění i v buněčné terapii, náhradě poškozených tkání přímo v těle pacienta. V klinických studiích pomáhají například diabetikům, jimž kvůli nedostatečnému přísunu krve odumírají tkáně v nohou. Kmenové buňky odebrané z kůže se využívají k léčbě popálenin, buňky chrupavky při léčbě kloubů. Hledají se také cesty, jak by dospělé kmenové buňky mohly pomoci lidem v podobné situaci, v jaké je Jiří Kudrna – pacientům po úrazu páteře.

Na chodbách pražského Ústavu experimentální medicíny AV ČR visí obrázky, které dokumentují, kam až výzkum pokročil. Jsou to snímky přerušené míchy potkana získané pomocí magnetické rezonance. Během pokusu výzkumníci uspaným potkanům poškodili míchu, a přerušili tak komunikaci mozku s částmi těla za zraněním – vyvolali tím analogii ochrnutí po úrazu páteře.

Pomocí speciální techniky pak vědci do zraněného místa dodali kmenové buňky. Přerušení se tím mechanicky propojilo. Potkani měli zadní část těla zcela nehybnou, po léčbě se však začali pohybovat mnohem lépe než ti, u nichž výzkumníci léčebný zákrok neprovedli. Byli schopni neohrabaného, ale rychlého pohybu, přenášeli váhu z tlapky na tlapku a lépe vnímali bolest.

Čím dřív, tím lépe

Ukazuje se, že přerušená mícha je do jisté míry schopna samovolné regenerace a kmenové buňky jí v tom mohou pomoci. Ředitelka ústavu Eva Syková nicméně varuje před přílišným očekáváním. Zdaleka ještě neumíme dosáhnout toho, aby se přerušená vlákna v míše znovu propojila tak dokonale, jak tomu bylo před zraněním. Vlastně zatím ani nedokážeme odumřelé neurony v míše nahradit. Kmenové buňky mohou spíše zachránit, co ještě lze. Během několika týdnů po úrazu totiž probíhá v míše další destrukce, nervová vlákna se rozpadají, odumírají důležité buňky, které je chrání a izolují. Kmenové buňky mohou destruktivní proces omezit.

U lidí hojení neprobíhá tak snadno jako u laboratorních zvířat, potkan má větší schopnost regenerace než člověk. K jistému zlepšení ale může u pacientů po léčbě dospělými kmenovými buňkami dojít také. Naznačuje to klinická studie, která pod vedením profesorky Sykové probíhá od roku 2003 v motolské nemocnici. Podrobili se jí většinou lidé po velmi těžkém úrazu páteře. Některým pacientům se po terapii vracel do postižené části těla cit a někteří dokázali pohybovat určitými svaly. K tomu, aby vstali a začali chodit, je ale ještě velmi daleko.

Stejně jako pokusy firmy Geron provedené na zvířatech také motolská studie naznačuje, že naději na zlepšení mají především pacienti, jimž se dostane léčby včas, nejdéle do jednoho měsíce po úrazu – rána se totiž postupně zajizvuje a vzniká neprostupná bariéra. Jiří Kudrna nemohl být do této studie zařazen, i když o to usiloval; okolnosti jeho zranění totiž způsobily, že se do Motola dostal pozdě.

Nové dilema

Pokud skutečně ovládneme buněčné terapie, bude to mít značný dopad na společnost. Už nyní se stále více lidí dožívá vysokého věku. Zvítězíme-li nad některými dosud nevyléčitelnými chorobami, může začít podstatně rychleji přibývat seniorů starších než sto let. Je ovšem problematické prodloužit lidem život a nezbavit je přitom běžných neduhů stáří.

I tady by mohly buněčné terapie pomoci: „Lidé od určitého věku už nemohou mít zubní protézy, protože lůžka zubů jsou tak oslabena, že protézu neudrží. Pro takové pacienty vyvíjíme umělou kost z jejich vlastních buněk. Pak by mohli dostat i zubní implantát,“ vysvětluje profesorka Syková a zmiňuje také například pokroky při léčbě kloubních chrupavek a do budoucna možná i slábnoucího zraku a sluchu.

Měli bychom se ovšem zamyslet nad tím, co všechno tyto trendy přinesou. Na jakých základech by měl spočívat zdravotní systém, jehož součástí budou stále nákladnější léčebné postupy? Jak širokou solidaritu si může západní společnost dovolit? V této souvislosti je důležité, co brněnský bioetik Josef Kuře míní novým konceptem etiky, který by nahradil současnou praxi hašení problémů na poslední chvíli. „Jednoho dne si budeme muset sednout ke stolu a stanovit, kolik jsme ochotni platit za jeden den lidského života. Do slova a do písmene,“ říká dr. Kuře. „Když pak budeme chtít pacientovi prodloužit život o další měsíc, můžeme zjistit, že by to stálo příliš mnoho peněz a možná řekneme, že to nejde. Neměli bychom pak totiž na očkování a na gázy.“

Vrátit čas na hodinkách života

Odebírat kmenové buňky z raných embryí je eticky sporné. Lze se těmto pokusům vyhnout? Ve výzkumu buněčných terapií se rýsují i jiné cesty, žádná ale zatím není zcela přesvědčivá.

Nejnadějnější alternativa se objevila teprve nedávno. Japonský lékař a biolog Shinya Yamanaka dokázal před dvěma lety „přeprogramovat“ kožní buňky myši a v podstatě je změnit v něco, co se svými vlastnostmi nijak nelišilo od buněk odebraných z raného embrya.

Byl to objev podobný vytvoření slavné ovce Dolly; během klonování dochází k tomu, že se genetický program skrytý v dospělé tělesné buňce vrátí na samý počátek vývoje života a rozběhne se znovu od začátku. Jako bychom odpoledne vrátili ručičky hodin zpět do okamžiku půlnoci, a nastolili tak znovu první minutu dne. Něco podobného dokázal i japonský vědec – vrátil dospělou buňku do „bodu nula“, do okamžiku, kdy se ještě nerozhodla, po jaké vývojové cestě se vydá. Zarážející byla především jednoduchost celého postupu; Yamanaka dokázal buňku „přeprogramovat“ přidáním pouhých čtyř genů.

Později se podařilo totéž nejen u myších, ale i u lidských buněk. Vědci už dokonce získali touto cestou například buňky srdečního svalu – přeměnili „kůži v srdce“ (podrobněji v Respektu 49/2007).

Ani to však neznamená, že by badatelé mohli na embrya zapomenout. Buňky připravené z kůže jsou geneticky modifikované a hrozí, že se v lidském těle nebudou chovat normálně. V genetickém programu, uměle vráceném do „první minuty“, může docházet ke změnám, o nichž nyní nemáme ani tušení. Není vyloučeno, že program napříště nepoběží tak, jak má.