Rozzvučený den
Tý – tululů – tulululululylá. Budík. Přes nos se mi natahuje ruka šmátrající po zvonícím mobilu, já chci ale ještě spát. Je kolem půl sedmé ráno. Chvíli zkouším ještě zapírat pracovní den, ale když slyším cvaknutí dveří od koupelny a pak Markétu, jak se vedle v pokoji obléká, musím vstát, abych stihl jet společný kus cesty do práce s ní.
Tý – tululů – tulululululylá. Budík. Přes nos se mi natahuje ruka šmátrající po zvonícím mobilu, já chci ale ještě spát. Je kolem půl sedmé ráno. Chvíli zkouším ještě zapírat pracovní den, ale když slyším cvaknutí dveří od koupelny a pak Markétu, jak se vedle v pokoji obléká, musím vstát, abych stihl jet společný kus cesty do práce s ní. Je pondělí, kapela má přijet až v deset, ale je potřeba předtím trochu uklidit ve studiu, podívat se na vzkazy na pracovním fóru a také se v klidu nasnídat. Z domova beru s sebou kameru a stativ (přivezl jsem je v sobotu po práci z našeho druhého studia na Žižkově), jeden z klientů si přál být filmován při nahrávání.
Cesta z Divoké Šárky na Pražského povstání i se zastávkou v pekárně na Letné trvá necelou hodinu. Ve studiu jsem po osmé, při dětském televizním pořadu si udělám snídani.
Pak jdu umýt nádobí, při luxování přicházejí Adam a Honza. Trochu mi kříží plány, potřebují narychlo přetočit kytarové sólo pro jednu punkovou kapelu, takže hlavní počítač bude ještě na nějakou chvíli obsazený. Mírně jim u toho kibicuji. Stihnou to ale dost rychle, mám ještě čas na čtení e-mailů. Oni už přitom zase pomalu odcházejí – pojedou na Žižkov, kde budou skládat hudbu do reklamního spotu. Od agentury jsme dostali dvouslokový text a text hudebního loga (takové to „tramtadadá – a všechno jde líp“). Účastníme se konkurzu – i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu