Noci v Tbilisi.

Nino Haratišvili

(1983) je spisovatelka a režisérka. Narodila se v Tbilisi. Žije v Hamburku. V čase ruské invaze do Gruzie byla na návštěvě u svých rodičů v rodné zemi.

Je po jedenácté večer, vracím se do svého bytu v Tbilisi (byla jsem si koupit cigarety) a zaslechnu zvláštní šepot. Skupina žen a mužů sedí na lavičkách a mluví. Jenže v Gruzii lidé normálně mluví tak nahlas, že je slyšíte i z deseti metrů. Teď sedí a šeptají. Řeč je pořád o tomtéž: o nejistotě. Za posledních pět dnů se gesta i tón změnily, o náladě nemluvě.

Mám pocit, že v Tbilisi už nikdo nemůže anebo nechce zaspat. Na dvorech se vytvořily „noční stráže“, které chrání spánek dětí. Všechny děti spí v postelích oblečené, se sbalenými baťůžky pro případ bombardování a útěku.

Od eskalace konfliktu mezi Ruskem a Gruzií se mnoho věcí změnilo. Téměř nikdo už nemluví o Cchinvali a Osetii, o tom, o co vlastně od začátku šlo. Je to jen pět dní, ale zdá se mi to jako věčnost.

Připadá mi nepochopitelné, že se to všechno tady opravdu děje: v Gruzii, v zemi, v níž je pohostinnost posvátná, kde se všechny spory dají řešit vínem a zpěvem. Anebo daly. V zemi, kde Dostojevského a Čechova milují stejně jako vlastní spisovatele.

Nahání mi hrůzu, jak jsou lidé klidní. Jak jen tak jednoduše přikyvují, mlčí a snaží se zvládnout svůj každodenní život; jen občas potřesou hlavou anebo se rozpláčou před televizorem.

Ještě se…