Nic se vám nemůže stát

Prázdniny pomalu končí. Příští týden zasednou do škol děti vyzbrojené proti učitelům mobilními telefony. Lidé se vrátí z Kréty, Dalmácie či Mallorky. Postesknou si navzájem, jak je u nás draho, a vrhnou se do podzimních stresů. Bez nich to nejde, ale přiznejme si: nežije se tu špatně. O prázdninách byla republika jako veliký letní tábor, kde se děti radují jako utržené ze řetězu a vedoucí se předhánějí v umění je zabavit: Letní filmová škola, soutěž v pití piva a konzumace knedlíků, spaní pod širákem, česnekový festival, rock, Chopin, lidová řemesla, půjčovny lodí a kol, kurzy tai či, pochody neonacistů a srazy katolíků, historiků, buddhistů a turistů. Rybníky, řeky, výletní vláčky, pivo a country rádio. Ten, kdo zažije léto v opravené, fungující a dobře naladěné republice, sice možná trochu zhloupne, ale zažije báječný pocit odpočinku: tady v tomto dolíku se mi nemůže nic stát. Neohrozí mě tání ledovců, hurikány ani oteplení. Nemohu tu dočista zemřít hladem. Svých práv se víceméně dovolám, třeba i jako neonacista. Zdejší krajina je půvabná a měkká a lidi taky. Gauneři, zloději a mafiáni se pohybují na úrovni, která se většinové populace aspoň na pohled netýká. Zkrátka, rekreant občerstvený zdejším pivem, řasou sinicí a sběrem borůvek se vrací leckdy do práce ve větší duševní rovnováze než ze zájezdu na Srí Lanku. Letní pohodu rozčísla minulý týden vlna vzpomínek na srpen 1968 a na ruskou okupaci. Anebo na sovětskou? Dlouho jsme říkali obojí, protože to bylo totéž: stovky utajovaných obětí, patnáct milionů lidí zrazených vlastními politiky, hospodářský úpadek a klinická duchovní smrt několika generací. Ale to je dávno a letošní české léto si užívají vesměs lidé, kteří mají zatím obrovské štěstí: jiné než osobní starosti nezažili. Mírová generace se už nejspíš nebude pídit po jemných odstínech minulosti.

Václav Klaus řekl, že nás před čtyřiceti lety nepřepadli Rusové, ale komunisté, a že nám tudíž dnes nebezpečí z Východu nehrozí. K českým prázdninám to patřilo: Všichni rádi od rodičů, prezidentů či skupinových vedoucích slyšíme, že se nám nemůže nic stát, jinak bychom ve světě na pokraji ekologické, jaderné a humanitární tragédie museli zešílet. Jenže, milý pane prezidente, prázdniny skončily a my už jsme velcí. Ruské nebezpečí znovu viditelně existuje. Zajímá nás, co o něm řeknete dál a hlavně co uděláte. Po zkušenostech z minulého století chováme ke svým skupinářům jistou nedůvěru.