Nejistota –moje životní pozice

Po hektickém roce, kdy objížděla se svým filmovým dokumentem Marcela filmové festivaly po celém světě a sbírala za něj ceny, se ocitla v idyle. Helena Třeštíková sedí na zahradě rodinné chalupy na Vyžlovce, pije kávu a kouří tenkou cigaretu. V hovoru se vrací do daleké minulosti. Ke chvíli, kdy poprvé potkala Reného Plášila, tehdy mladého delikventa, dnes recidivistu a protagonistu jejího dalšího časosběrného filmového dokumentu René.

Kdy a jak jste Reného objevila?

Nepamatuju si tu chvíli přesně, jenom dobře vím, že to bylo před dvaceti lety, ve vězení pro mladistvé v Libkovicích u Mostu – dnes už kvůli těžbě uhlí neexistuje. Hledala jsem po dokončených Manželských etudách další námět pro sběrný dokument a jeden z nich byl „delikventní mládež“. René tehdy seděl za krádež. Dostal dva a půl roku.

Bylo těžké dostat povolení natáčet ve vězení? Film začíná už koncem osmdesátých let…

Tehdy na začátku roku 1989 ano. Ale když už se nám to podařilo, pak jsme mohli skoro všechno. I to, co by dneska bylo vyloučené, například točit nástupy, kdy jsou všichni ti kluci vidět, celky… Měli jsem jen jedno tabu: nesměli jsme točit ostrahu a vnější zabezpečení.

Podařilo se vám zaznamenat ve věznici i listopadové události toho roku?

Z toho jsem byla opravdu šokovaná. Natáčeli jsme je 22. a 24…