Lidská drenáž

Jednou z největších výhod Evropské unie je volný pohyb osob. Můžete si doma zapomenout pas a přece projet půlku Evropy. Většina dobrých věcí však má nežádoucí vedlejší účinky.

V Evropě se odehrává jeden z největších transferů lidí v její celé historii. Jenom do Itálie se za poslední dva roky přestěhovalo kolem milionu Rumunů a z toho zhruba polovina legálně. Z Rumunska za stejnou dobu celkem vycestovalo kolem dvou milionů převážně mladých lidí.

Poláků, kteří pracují v zahraničí, může být kolem milionu. K tomu je nutné připočíst statisíce Bulharů, Litevců a Lotyšů. V Londýně vznikají polské ulice i celé farnosti. O situaci se nejvíc diskutuje v Itálii, protože Rumuni se italsky učí velice rychle a protože s pracovitými mladými lidmi pronikly z Rumunska i skupiny parazitující na sociálním systému.

Jev masové migrace je úplně nový, počty lidí obtížně stanovitelné a navíc není jasné, zda se tito emigranti budou – podobně jako většina mladých Čechů – chtít vrátit, nebo zda v cizině již zůstanou. Zatím se proto o celé věci příliš nehovoří. Ono to ani není politicky vhodné, protože EU byla přece založena také kvůli tomu, aby lidé mohli volně cestovat!

Dá se však očekávat, že pokud mladí Rumuni, Poláci či Litevci pocházejí ze zapadlejších krajů a malých vesnic, nebudou se už vracet. Již teď narazíte v Polsku na vesnice, kde v podstatě žijí jenom staří. V zahraničí také nejspíš zůstanou vzdělaní lidé, doktoři, technici apod.

Výsledkem tohoto nepříliš nápadného stěhování národů je, že se vylidňují okrajové regiony. Stárnoucí populace ztrácí své budoucí živitele. Některé kraje či celé země, zejména v Pobaltí, intelektuálně chudnou a firmy marně hledají mladé pracovníky. V dlouhodobějším měřítku tedy dochází k regionálnímu úpadku. Naproti tomu z dobré situace na pracovním trhu profitují dravé západní firmy, ale za tu cenu, že část nákladů, třeba na sociální výdaje, přenášejí na stát. Mění se národnostní mapy a možná pozvolna vznikají celé nové národy: anglicko-polský či italsko-rumunský.

Tak tomu bylo vždycky – v latinské Dácii po příchodu Slovanů nebo v rakouské Vídni se skoro sto tisíci Čechy. Znepokojující je však rychlost a masovost tohoto procesu. Před rokem jsme prožívali okouzlení z produkce biopaliv, ale teď je spíš zatracujeme. Dnes se nám – ale ne už Irům, prožívajícím pokojnou balkánskou invazi – líbí možnost volně cestovat. Jak se na ni budeme dívat za rok?