Jde to i bez hnoje

Říká se jim psychotici, naivisté, spiritisté, mediumici, šílenci i blázni. V případě tvůrců art brut, umění v surovém stavu nepoznamenaném žádným výtvarným školením, jde o kompliment. Být přirozený, dokázat vyjádřit spontánně to, co člověk zrovna cítí, nebo naslouchat cizím hlasům, je tu tou nejvyšší známkou jakosti. V Česku nyní probíhají dvě velké výstavy, které zájemce uvedou do fascinujícího světa umělců, pro něž je naše realita jen jednou z mnoha dostupných. Od narození toho nejslavnějšího u nás v sobotu uběhne přesně sto let.

Rozumět řeči ptáků

Příběh Anny Zemánkové (1908–1986) je pěknou zprávou o tom, že člověka může potkat štěstí, i když už to nečeká. Ve stáří propadla depresím: z domu se jí odstěhovaly odrostlé děti, na které byla fixovaná, a přišla o smysl života. Obrat přišel ve chvíli, kdy její synové objevili v zaprášeném kufru matčiny amatérské výtvarné pokusy z mládí. Přesvědčili ji, aby znovu začala malovat, a pod rukama Anny Zemánkové tak vzniklo okouzlující dílo.

„Nikdy před námi nemluvila o nějakých duchách nebo skrytých silách. Věděla, že nad malováním nemá úplnou kontrolu, ale nechávala tomu volný průběh,“ vzpomíná její vnučka Terezie Zemánková. Základní tvary fantaskních květin, které v přírodě nenajdeme, vznikaly spontánně ráno, kdy ještě všichni spali, ornamentální detaily pak &„…