Editorial

Náš kreslíř Pavel Reisenauer si vybral dovolenou možná v předtuše, že v tomto okamžiku jdou žerty stranou (vyjma jeden na straně 12). Fotografie ruského vojáka na obálce ostatně mluví za všechno.

Válka v Gruzii překryla jiné události a současně připomněla jedno důležité výročí. Také proto v tomto vydání Respektu následují po sobě zcela logicky dvě velká témata, jedno o žhavé současnosti (str. 28–33), druhé o hořké minulosti (str. 34–41).

Podobnost ruské invaze do Gruzie s okupací Československa v roce 1968 sice bije do očí – byť přesvědčivější je paralela s Německem třicátých let, o které mluví ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (str. 10), výjimečný a nenapodobitelný je však čin osmi lidí, kteří si ctili svobodu natolik, že obětovali tu svou. Jejich protest na Rudém náměstí 25. srpna 1968 byl rychle umlčen, ale jak řekl před sovětským soudem básník Vadim Delone: „Těch patnáct minut svobody na Rudém náměstí mně stojí za roky vězení.“ Velké zlo plodí velké hrdiny.

Ještě nevíme, jaké hrdiny zplodí ruská invaze do Gruzie, ale víme, jaké jsou její oběti. Jak píše týdeník The Economist, jsou to civilní obyvatelé. Obyvatelé gruzínských vesnic v Jižní Osetii, kteří nestihli nebo neměli kam utéct, se podle Táni Lokšinové z Human Rights Watch „nacházejí v zoufalých podmínkách, bez prostředků nutných k přežití, bez pomoci, bez ochrany, a nemají kam jít“.

Další obětí je iluze, že 21. století bude lepší než to předešlé. Jak píše Jan Macháček, „hraje se o přímou energetickou závislost Evropy na Rusku“ a není to poprvé, co jsou přírodní zdroje příčinou války. Ruská invaze do Gruzie, kterou vede klíčový ropovod ázerbájdžánské ropy do Evropy, má tedy v hledáčku i nás, byť místo „dělových hlavní“ je zbraní kohoutek na potrubí.

Možná by všechno mohlo být jinak, kdyby se světový závod ve vývoji alternativních energií rozběhl o dvacet let dříve. A kdyby byly velké automobilky předvídavější. Zdá se však, že auta budou jezdit na benzin a naftu ještě pěknou řádku let, a můžeme jen doufat, že s novou generací aut nepřijdou, když už bude pozdě (str. 16–19).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA