Deset hodin denně

Název pražského PiDivadla za Národním technickým muzeem na Letné realitě vskutku odpovídá. Miniaturní vestibul s rozvěšenými rudými prapory a červeno-modro-žlutým obložením sice vypadá jako nějaká čínská čajovna, za ní však v pološeru leží uzounký sál s malinkým jevištěm.

Právě tady momentálně nacvičují studenti třetího ročníku Vyšší odborné školy herecké adaptaci hry A. N. Ostrovského Schovanka. Jejich absolventské představení přitom vzniká za podmínek, jež by jim mohl klidně závidět nejeden soubor tuzemské divadelní scény. Vede je totiž jeden z nejpřednějších současných světových režisérů a nositel prestižní ruské divadelní ceny Zlatá maska Lev Erenburg.

Jak to tak bývá, většinu mladých herců z devítičlenného kolektivu divadlo přitahovalo od dětských let. Cesty k němu však nebyly u všech přímočaré. Michala Břízová (1984) i Teresa Trnková (1983) se na jevištní prkna dostaly přes muzikál a klasické šansony, Štěpána Coufala (1979) přivedla ke studiu praxe ve skupině historického šermu a Filip Trojovský (1982) doputoval k soukromé divadelní škole přes neúspěšný pokus o přijetí na JAMU a na brněnskou fakultu sportovních studií. Ani jeden z nich dnes ale nelituje. Naopak.

„Spolupráce s panem Erenburgem je životní šance, která se už třeba nebude opakovat. Od českého divadla bych podobné…