Česko ze hřbetu
Vybírání koňských cest vyžaduje trpělivost a vyjednávání s majiteli pozemků; koňů se prý shodně obávají zemědělci, lesáci i myslivci. Právě proto jsou průkopníci koňského turismu vybízeni k nekonfliktnímu chování i k tomu, aby si s sebou na trasu brali lopatku a odklízeli trus.
Jejich dovolená je už za polovinou a viditelně jim prospěla. Vypadají zdravě, sportovně a právě se chystají na další dvacetikilometrový výšlap, na který jim Vlaďka Bartošová právě promazává kopyta.
Vzít s sebou na rodinnou dovolenou i své koně, to Bartošovi napadlo už víckrát. Teprve v posledních letech se však objevila místa, kde jsou na něco takového zařízení. Letos poprvé tedy jejich dva hřebci opustili domácí stáj nedaleko Poděbrad a autem odcestovali do východních Čech, do vesnice Kovářov kousek od Sečské přehrady. Bartošovi se ubytovali v týpí v tamní jezdecké stanici, koně v přilehlé ohradě a těší to prý všechny strany. Koně mají pohyb, jejich majitelé zase radost z intenzivního soužití se zvířaty, která normálně vidí jen několik hodin, když za nimi přijedou do stáje: „Tady se na ně chodíme dívat i v noci. Vždycky se chvíli pasou a chvíli spí. Mnohem lépe poznáme jejich zvyky, lépe jim rozumíme,“ uvažují matka a dcera Bartošovy a při tom leští a kartáčují koně, kteří v ranním slunci na pozadí indiánských stanů vypadají jako z návodu na prázdninovou romantiku.
Potom paní Bartošová ještě v rychlosti zopakuje větu, že „nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu“ (kterou pronesli postupně všichni jezdci oslovení při vzniku tohoto článku), a pak už idylická skupinka odkluše na výlet. Jedna z věcí, které mají v Kovářově pro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu