Teplý dotyk divadla

Iluze je tak dokonalá, že když herci při závěrečném aplausu přeskočí rampu se svíčkami a klaní se na forbíně, nejraději bychom je zahnali zpátky. Proč nám to kazí? V divadélku vystavěném v hloubce jeviště, mezi malovanými kulisami, v měkkém světle, jaké známe z barokních obrazů, byly jejich postavy monumentální, barevné, půvabné. Zatímco v plochém elektrickém osvětlení jsou to malí a obyčejní lidé se zpocenými obličeji, pocuchanými parukami a vybledlými kostýmy.

Představení Molièrovy frašky Lékařem proti své vůli nastudovala podle divadelních pravidel platných v 17. století francouzská divadelní společnost La Fabrique à théâtre. Ve Státní opeře v Praze byla minulý týden uvedena v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby. Stejného dne (6. srpna), avšak před 342 lety, byla hra poprvé předvedena Molièrově mecenáši králi Ludvíku XIV.

Ve službách textu

Divadlo je živé a prchavé. Není možné dokázat, že Ludvík XIV. viděl v roce 1666 opravdu tytéž pohyby a slyšel stejný typ mluvy jako dnešní návštěvníci Státní opery. I když vypátrat se toho dá hodně. Badatelům, kteří se ve Francii zabývají barokním divadlem, se podařilo dát dohromady ucelený soubor dokumentů, jakýsi manuál dobových výrazových prostředků. Vytrénovat podle něj herce není nic jednoduchého. Podobně jako v indickém divadle kuttiattam nebo japonském nó i tady je vše kodifikováno: mluvení, gesta,…