Komentátorův ponurý svět

Jiří Pehe

(1955) je politický analytik a autor knih o politice i beletrie. V roce 2002 vydal knihu Vytunelovaná demokracie (Academie) a v roce 2006 román Na okraji zmizelého (Prostor). V současné době je ředitelem New York University v Praze, přednáší na fakultě sociální věd UK.

V minulém vydání Respektu nabídl politický komentátor Bohumil Doležal silné názory. Například, že předseda ČSSD Jiří Paroubek je nebezpečný, a pokud se dostane k moci, hrozí až jakási změna režimu.

Když komentátor vysloví na adresu předního politika obvinění tak závažná, měl by mít pádné argumenty. Dozvěděli jsme se ale jen, že Paroubek je odkojen středním establishmentem normalizační éry a nejde mu o nic jiného než o sebeprosazení. To je ovšem definice, která se hodí na téměř všechny vrcholné české politiky!

Trochu konkrétnější je tvrzení, že Paroubek, který kdysi řekl, že svůj program prosadí třeba s Marťany, je prý ochoten vládnout s komunisty. Pravda, když byl u moci, prosadil několik zákonů s pomocí komunistů, a obešel tak koaliční partnery. Jenže tehdejší spolupráce s KSČM byla i reakcí na to, že Kalouskovi lidovci se chovali, jako by už byli v koalici s ODS.

Paroubek nevyloučil, že by po volbách zvážil vytvoření menšinové vlády ČSSD s podporou KSČM, ale během roku, kdy prý už de facto s komunisty vládnul, neudělal nic, co by bylo omezilo občanské svobody. Co má tedy Doležal na mysli, když mluví o možné změně režimu? Jak by se to v zemi, jež je součástí EU a NATO, pod vedením premiéra, jemuž velmi záleží na dobré pověsti v EU, konkrétně odehrálo?

Kdyby snad měl Doležal na mysli něco obdobného tomu, co se děje dnes na Slovensku, dalo by se s ním polemizovat. On se ale katastroficky ptá: Proč dneska, v nesrovnatelně lepší situaci než v roce 1968, pracujeme na tom, abychom došli ke stejně špatným koncům? Myslí to vážně? Odkud má přijít ta hrozba, která nás dovede ke stejným koncům jako v roce 1968?

Pražské jaro nebyl jen projekt elit

Když už je řeč o roce 1968, tento projekt dělali podle Doležala nezodpovědní lidé, kteří nevěděli, kolikátá bije. Snažili se prý dělat zároveň bolševismus a demokracii, což bylo neslučitelné. Mysleli, že to dělají chytře, když nechtějí neutralitu, ale jen zruší cenzuru. Jenže i to Brežněvovi stačilo, aby poslal tanky. Panovalo prý vědomí, že to nemůže skončit dobře. Lidi byli vystaveni strašlivému stresu.

Nic o tom, že pražské jaro nebyl jen projekt elit, ale i výsledek velkého tlaku oživené občanské společnosti. Proč ohrnovat nos nad tím, že to všechno nebylo nějak chytřeji řízeno? Měla občanská společnost zalézt zpátky do děr jenom proto, že to nemohlo dopadnout dobře? Měli dnes slavní spisovatelé, filmoví režiséři a dramatici odložit zveřejnění svých děl jenom proto, že by tím Češi snad oblafli Brežněva?

Doležal ví, co se v roce 1968 dělat nemělo, ale nedozvíme se, co se dělat mělo. Raději cenzuru ponechat? Zůstat u bolševismu? Anebo naopak rovnou zavést demokracii? To by ale přijely tanky ještě rychleji. Není cenné už to, že Češi ukázali, že chtějí návrat svobody, i když to nakonec nedopadlo dobře, protože ani nemohlo?