Kde Brežněv vládne

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Už se to pomalu blíží – výročí srpnové okupace. Ale kdo si třeba ještě zjara myslel, že by se z těch kulatin mohla vyloupnout záminka, jak vyložit starý příběh nově pro tuto dobu, je patrně zatím zklamán. Žeň duchovních výbojů na téma pražského jara se nekoná, není co sklízet. Kdo nahlédne do nabídky internetového knihkupectví Kosmas, nalezne tam hrstku uleželých publikací, nabízených s „akční slevou“ už dost dlouho. Jinde je to podobné.

A je to divné. Čtyřicet let je doba dost dlouhá na to, aby vášně vyvanuly a vystřídalo je myšlení. Koneckonců právě na výročí „srpna“ je vidět, jak se náš pohled na vlastní minulost proměňuje od dekády k dekádě. V roce 1978 ještě moc nebylo co řešit, šok poražených, radostně grilovaných vítězi, těžko mohl být hlubší. O deset let později se čekání na gorbačovskou omluvu za okupaci stalo smyslem české „perestrojky“ – vrátit Dubčeka tam, kde 21. srpna přestal, představovalo pro mnoho lidí vrchol politické fantazie. V roce 1998 a v celých devadesátých letech šlo o fakta: o to, kdo koho kam zval a kdo co podepsal, kdo co chtěl, mohl, nesměl nebo zavinil. A letos, po probírce fakty, by tedy mohlo dojít na smysl toho všeho – na zjištění, v čem jsme pokračovateli (protože nejde nepokračovat) vlastní minulosti, jestli ji za sebou vlečeme jako kouli na noze, nebo jsme případně schopní něco si o ní skutečně pomyslet. Nemělo by to skončit tím, že se bude zase psát o tom, kdo kde v jakém archivu vyšťoural nějaký neznámý průklepový papír. Nemuselo by se to nezbytně odbýt ani jako pamětnická sešlost, vyhrazená vážným zájemcům, kteří si užijí pět minut mediální slávy a nebudou pak moc protestovat, pokud zjistí, že mladším je toto téma lhostejné.

Převrácený obraz

Bylo by dobré, kdyby hlavní tíhu debaty, pokud ještě nastane, nesli lidé, kteří v roce 1968 zdaleka nebyli na světě. Lidí nezatížených hledáním cizích a omlouváním vlastních vin by pak bylo dobré se ptát: V čem vidíte příčinnou souvislost mezi rokem 1968 a 2008? (Vždycky je příčinná souvislost.)

Kdoví, třeba by potom přišla řeč i na to, jak se mohl zrodit a hlavně až dodnes uchovat ten podivný a jakoby zrcadlově převrácený obraz. Na jedné straně (1968) lidé přetékající idealistickou vírou v budoucnost do té míry, že neviděli to, co měli před očima. A na druhé straně (2008) lidé, pro které přiznat, že něčemu opravdu vážně věří, představuje horší faux pas než veřejné obnažení. V srpnu 1968 nás za naši víru v možnost zlepšit svět kdosi vykrákal tak důkladně, že jsme se v děsu rozhodli nikdy ničemu nevěřit. Kde tento stav trvá, tam Brežněv dodnes vládne.

Čemu věříte? Budete o tom letos zase mlčet? V tom pádě se ten, kdo se toho dožije, smí těšit zase za dalších deset let.