Jsem netolerantní

Jeden z nejdůležitějších teoretiků frankfurtské školy Herbert Marcuse napsal v roce 1965 esej s názvem Represivní tolerance. Tvrdil v něm, že jedním z důsledků druhé světové války pro západní demokracie je skutečnost, že již není možné být netolerantní vůči osobám nebo skupinám. Doktrína tolerance se stala základním kamenem snahy zabránit dalším vlnám nenávisti a vyloučení, zároveň ale odzbrojuje odpůrce a kritiky skutečné netolerance. Přestalo být možné netolerovat netoleranci.

Tolerance má v západní liberální politické teorii dlouhou tradici sahající od Johna Locka až k J. S. Millovi. Oba tito autoři měli obavy, aby se nějaká forma ortodoxie nebo politická doktrína nestala dominantní a nezpochybnitelnou, dokonce třeba i sama doktrína tolerance. Podle nich je proto nutné podporovat každou diskusi, jelikož existuje předpoklad, že racionální lidé budou lépe schopni posoudit správnost nějakého tvrzení, bude-li mít každý možnost vyjádřit svůj názor. Toto paradigma demokracie zároveň předpokládá, že každý, kdo je rozumný, skutečně do debaty vstoupí. Pokud tak neučiní, nemůže iracionální části společnosti nic zabránit v rozhodování.

A právě taková netolerance se zdá být v České republice na postupu na extrémní pravici i levici politického spektra. Pražské pouliční srážky mezi anarchisty a komunisty v dubnu 2007 a znovu o rok později, demonstrace proti vůbec prvnímu pochodu gayů v Brně letos v červnu a v poslední době rozvinutí transparentů podporujících bosenského válečného zločince Radovana Karadžiće během fotbalového zápasu Sparty nebo informace o přípravě rozsáhlého tajného setkání neonacistů ve východních Čechách jsou jenom namátkové příklady vzestupu netolerance v této zemi.

Ptám se tedy sám sebe: Proč ve světle dějin, kdy Česká republika zakusila hned dvě různé formy totality, nadále tolerujeme projevy nenávisti, proč jsme shovívaví ke skupinám, jež se uchylují k násilí? Proč neprojevují větší nesouhlas středové politické strany a veřejnost? A proč směšují politici a média nacisty a komunisty s jinými skupinami, jejichž členové se chovají jako odpovědní občané, a nálepkují je jako „extremisty“? Slova a činy netolerantních lidí jsou především NAŠÍ vlastní odpovědností, nikoliv pouze odpovědností policie. My sami aktivně se jim musíme postavit a musíme rostoucí nenávistná hnutí kritizovat. Neříkat nic a všechno tolerovat ve jménu „svobody slova“ je nepřijatelné.

Autor je Američan, v Česku učí angličtinu.