Velký románový experiment 1963
Vypadá to jako nějaké infantilní vandalství. Na hrob argentinského spisovatele Julia Cortázara na montparnasském hřbitově v Paříži někdo nakreslil malého skákacího panáka, přesně takového, jaké děti po celém světě črtají křídami na asfalt nebo vyrývají do hlíny.
Vypadá to jako nějaké infantilní vandalství. Na hrob argentinského spisovatele Julia Cortázara na montparnasském hřbitově v Paříži někdo nakreslil malého skákacího panáka, přesně takového, jaké děti po celém světě črtají křídami na asfalt nebo vyrývají do hlíny. Ale ti, kteří ke hrobu argentinského spisovatele přicházejí záměrně, tomuto piktografickému epitafu rozumějí: skákací panák odkazuje k názvu – a název zase k vnitřnímu principu – Cortázarova kultovního románu Nebe, peklo, ráj.
Na začátku 60. let už byl Julio Cortázar (1914–1984) známý jako autor brilantních povídek; na motivy jedné z nich natočí Michelangelo Antonioni Zvětšeninu. Má také za sebou tři romány, byť dva z toho nevydané. Skutečný průlom ovšem přichází právě až v roce 1963, kdy vychází španělský originál Nebe, pekla, ráj pod názvem, který knihu proslaví po celém světě: Rayuela. A během následujících tří let se objeví pět dalších vydání.
Paříž, do které se Cortázar přestěhoval poté, co ho z Argentiny vykázal Perónův režim, objevila nového literárního guru. Množství mladých, levicově smýšlejících intelektuálů se domnívalo, že podle této knihy se dá žít – omyl, který se opakuje od vydání Utrpení mladého Werthera. V tomto případě to znamenalo pít maté za zvuků jazzové trubky nebo smyčcového kvartetu, hledat absolutno jak na dně očí, tak na kávové lžičce a průběžně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu