Národní knihovna není pouhý depozitář

Ivo Mathé

(1951) byl prvním generálním ředitelem České televize, a to v letech 1992–1998, zároveň působil jako viceprezident European Broadcasting Union (EBU). Po odchodu z ČT se stal vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, kde setrval do roku 2003. Do ledna 2008 byl rektorem Akademie múzických umění.

Skutečně každý, kdo si byl alespoň jednou vypůjčit knížku v Klementinu, věděl, že přijde den, kdy Národní knihovně přestane areál prostorově postačovat, a to i po odstěhování Národní technické knihovny. Každému, kdo kdy šel kolem Klementina, bylo a je jasné, že komplex budov nelze zvětšit do šířky ani do výšky, k tomu netřeba být vzdělaným památkářem. Od roku 2002 – to je již šest let – navíc každý ví, že pod Klementinem nelze vybudovat bezpečný a moderně fungující kryt na miliony nenahraditelných knih ani za astronomickou částku; ostatně voda nám tehdy natekla i do metra…

Ještě před rokem, zdálo se mi, bylo každému jen trochu informace vnímajícímu spoluobčanovi jasné, že Národní knihovna perspektivně potřebuje zrestaurovat Klementinum a v lokalitě co nejbližší centru vystavět novou moderní – výstižněji vyjádřeno: infrastrukturou hypermoderní – budovu.

K dispozici byla parcela nabídnutá pražským magistrátem. Jeho reprezentanti se od počátku do jednomyslného hodnocení zúčastnili činnosti odborné mezinárodní architektonické jury, jejíž zadání odpovídalo záměru postavit unikátní knihovnu, nikoli kasárna či sklad.

Vybraný návrh leckoho šokoval a naštval, kde na světě tomu bylo jinak. Leč málokde, včetně egyptské Alexandrie, by poté došlo k takové demonstraci lidské malosti a intolerance mocných. Včetně zamlčování předností vítězného projektu, překrucování vlastních příslibů a neplnění závazků.

Vhodná budova, nebo skladiště u dálnice?

Zjednodušuji-li věty třetí osobou, kupříkladu „Národní knihovna musí…“, mám tím na mysli nás, občany. My musíme zachovat pro další generace bohatství, jehož rozměr nyní ani nelze odhadnout. Naše povinnost je silnější než osobní pocity a převlékání kabátů politiků, kteří upřednostňují své kariéry – a nejsou tak k občanům féroví.

Stavba prestižní a vyhovující budovy není levná, leč ve srovnání s výdaji státu na investiční pobídky, se státními příspěvky na zázemí soukromých podniků či s všelijakými dotacemi a ztrátami z daňových úlev jde o částku, která se bude navracet mnoha generacím. Někdy v budoucnu se už možná nebudou využívat železniční koridory po celé republice ani tunely pod Letnou, dálniční obchvaty ani jezy na Labi, ale přístup k historii písemnictví, vědění a intelektu národa bude nezbytný s naprostou jistotou.

Není tudíž přehnaným požadavkem občanů, aby jimi zvolení politici začali nahlížet existenci, rekonstrukci a novostavbu budov Národní knihovny odlišně od budování silnic, kanceláří, fabrik a průmyslových zón.

Stále ještě mohou svou ostudu smýt: město Praha co nejdřív převede bezplatně na Národní knihovnu slíbený pozemek na kraji Letné a vláda najde v příštích státních rozpočtech, zřejmě v letech 2010 až 2012, po miliardě korun.

Omluvou občanům i řediteli Národní knihovny by mohli začít.