Mami, co teď?
Byli jste někdy během jednoho dne dopoledne „cizincem“ (aspoň tak tady s větším či menším odstupem říkáte lidem, kteří k vám přišli z jiné země) a odpoledne už občanem České republiky? Předpokládám, že ne. Nebo alespoň ne mnoho z vás. Mně se to stalo. Můžu vám ten pocit zkusit popsat? Je opravdu nádherný!
Byli jste někdy během jednoho dne dopoledne „cizincem“ (aspoň tak tady s větším či menším odstupem říkáte lidem, kteří k vám přišli z jiné země) a odpoledne už občanem České republiky? Předpokládám, že ne. Nebo alespoň ne mnoho z vás. Mně se to stalo. Můžu vám ten pocit zkusit popsat? Je opravdu nádherný!
Jmenuji se Raisa a je mi 37 let. Narodila jsem se v Šali, v Čečensku. Prožila jsem tam téměř celý svůj život. Vystudovala vysokou školu. Vzala si za muže Ismaíla. Narodily se nám tři děti. Často na Čečensko myslím, mám spoustu krásných vzpomínek a žije tu také má rodina.
Když v roce 1999 začala druhá rusko-čečenská válka, byl náš tehdy sedmiletý syn Chabíb při bombardování těžce zraněn na hlavě. Tlaková vlna výbuchu jím hodila o zeď a náraz mu prorazil lebku. V Čečensku nebyla potřebná léčba možná. Rozhodli jsme se s manželem, že odejdeme. Bylo to moc těžké. Věděli jsme, že ztrácíme domov. Ale nechtěli jsme ztratit syna. Měli jsme jeden kufr. A nejmladší Elitě bylo deset měsíců. Na hranici jsme ji raději schovali do deky (tu barevnou deku s medvídkem máme stále, i tady v Praze). Několik měsíců jsme strávili na cestě. Cestovali jsme pouze legálně. Prošli jsme několika zařízeními pro žadatele o azyl nejprve v Polsku, a pak v České republice, kde jsme nakonec dostali azyl.
Teď bydlíme v Praze. Děti chodí do škol a mluví výborně česky. Manžel má práci. Nechtěli jsme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu